Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: středa 24. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 19.09 v 18:00 -  (kostel Drásov)

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > Svátek Křtu Páně - C - 2019

Svátek Křtu Páně - C - 2019

7. neděle velikonoční - C - 2019


promluva p. J. Buchty



Vstupujeme do posledního týdne doby velikonoční. Všechno to, co bylo řečeno o věčném životě, lásce, poznání Boha, vrcholí požadavkem vzájemné jednoty. Bez ní není naše křesťanství věrohodné.

Janovo evangelium má 21 kapitol, ale několikrát jsme si říkali, že poslední kapitola je pozdějším přídavkem, který v původním textu nebyl. Pokud bychom tedy počítali dvacet, tak jedna čtvrtina Janova evangelia, celých pět kapitol, zabírá část popisující události a Ježíšova slova z poslední večeře. Je to přesně 13. – 17. kapitola. Z toho můžeme usuzovat, že popsání posledních pozemských chvil, které Ježíš prožil se svými učedníky při Poslední večeři, bylo pro Jana nesmírně důležité. Jakoby celé předcházející veřejné působení, jehož apoštolové byli svědky, bylo přípravou na to, aby jim Ježíš mohl vyprávět důležitá slova o vztahu k němu: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ (Jn 15,5) A skrze vztah k němu poznávají i vztah k nebeskému Otci: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (14,9) Začalo to v ráji, kdy Eva s Adamem se nenechali jen svést ďáblem k prvotnímu hříchu, ale také ďáblovi se podařilo prvním lidem zastřít představu Boha jako nejvyššího dobra. Od prvotního hříchu je v myslích lidí představa Boha žárlivého, krutého a nepřejícího. Ježíš se tuto ideu Boha snaží očistit, když ve svém životě hmatatelně ukazuje Boží lásku. Kdo toto ve svém srdci pozná, otevírá se vztahu k Bohu na jiné úrovni: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jn 17,3) A v tomto vztahu lásky, který je silnější než smrt se otevírá celá věčnost. „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých.“ (Mk 12,27)

Co apoštolové začali prožívat po Kristově vzkříšení, bylo Ježíšem již řečeno ve slovech při Poslední večeři. Jak víme, mnohému nerozuměli a až ve světle Ducha svatého začali obsah Ježíšových slov objevovat. Jako by nás církev stavěla do podobné situace. Na začátku doby velikonoční prožijeme setkání se vzkříšeným Kristem a následně čteme evangelia Ježíšových slov z Poslední večeře, abychom poznávali, jak se přiblížit k tajemství věčného života. Jedná se o poznání Boha, vztah k němu, jenž nemůže být překonán smrtí, a tomuto vztahu se musíme stále znovu učit. Minulou neděli jsme měli pastýřský list, tak naše rozjímání nad Božím slovem bylo trochu přerušeno. Naposledy před dvěma týdny, jsme začínali evangelium slovy: „Když Jidáš odešel od večeře.“ A na to Ježíš začal mluvit o svém oslavení a dal nové přikázání lásky, abychom se milovali, jak on miloval nás. (Jn 13,34) Do vztahu k Bohu se nedá vstoupit bez lásky, která nabývá konkrétní podoby v lásce k druhým. Když Ježíš prožil Jidášovu zradu, ukazuje svou plnost lásky i k takovému „nehodnému“ člověku.

Z těch pěti kapitol Poslední večeře, poslední sedmnáctá, zachycuje Ježíšovu velekněžskou modlitbu. Poté, co Ježíš řekl apoštolům vše, co potřeboval, začal se modlit k svému nebeskému Otci, dříve, než vstali a odešli do Getsemanské zahrady. Dnešní evangelium zachycuje její závěrečnou část zdůrazňující jednotu Kristových učedníků. V jedné z mých farností jsem se snažil na toto dávat důraz a později se ke mně dostala slova v tom smyslu, že se sice o to snažím, ale moc se mi to nepovede. Potom to je naprosto základní nepochopení evangelia. V naší víře nemohou být individualisti, kteří se obklopí jen těmi, s nimiž si rozumí. Takhle křesťanská víra nefunguje. Takový člověk sice může vykonávat dlouhé modlitby, ale nakonec se nemodlí k našemu nebeskému Otci tak, jak nám ho zjevil Ježíš. Prošel jsem různými farnostmi a vím, že snadněji se žije křesťanská víra ve městech, kde se farníci vidí jednou za týden na bohoslužbě, popřípadě na nějakém společenství, než ve vesnicích, kde spolu často sdílejí občanské nebo sousedské vztahy. Ale pokud to na té vesnici funguje, tak to bývá síla. Jakoby Boží přítomnost byla hmatatelně přítomna. A tak je před nás postavena nejen skutečnost ukazující na opravdovost naší církve, ale také poznání Boha, které je věčným životem.