Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: BÍLÁ SOBOTA  | nejbližší Bohoslužba bude: 20.04 v 19:00 -  (kostel Čebín)

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > Svátek Křtu Páně - C - 2019

Svátek Křtu Páně - C - 2019

1. neděle postní - C - 2019


promluva p. J. Buchty



V postní době není třeba se jen „polepšit“, je třeba obnovit a posílit svůj vztah k Bohu. On je jediný, v němž náš život může mít svou budoucnost.

Dnešní neděli prožíváme určitý kontrast. Poslední tři neděle, v nichž jsme slyšeli Ježíšova slova z Lukášovy řeči na rovině, se snadno vytratí, díky brzkým Velikonocům, z liturgického cyklu nedělních čtení. Přesně se to týká 6. – 9. neděle první části liturgického mezidobí. Naprosto statisticky nejhůře to dopadá na neděli osmou, jejíž slavení vychází velice zřídka a můžeme ji tedy slyšet po velmi dlouhé době. Dnešní texty jsou úplným opakem. Pravidelně každý rok o první neděli postní slyšíme o pokušení Páně na poušti, jen se nám postupně střídají synoptičtí evangelisté. Snad jedinou rozdílnost nabízí Markovo evangelium, kde je pokušení Páně popsáno velice stručně. Marek se nezmiňuje o třech pokušeních, jak to činí Matouš a Lukáš, ale jen prostě říká dvěma větami, že Ježíš byl na poušti a tam byl pokoušen od Satana. Matoušovo a Lukášovo evangelium nám tedy dává větší možnost nahlédnout do psychologie ďábla a jeho přístupu k člověku. Na Ježíši vidíme ideál, k němuž máme ve svém životě směřovat, ale nemůžeme počítat s tím, že budeme tak úspěšní, jako byl náš Pán. Jinými slovy, Bůh nás chce vyvést na poušť. Je to místo, kde se člověk setkává více s ďáblem, ale také sám se sebou. Člověk může zůstat sedět, tam kde je, v určité pohodě a teplíčku svého vysezeného místa, také z důvodu, aby sám nic nepokazil, a to je právě veliký omyl.

Velice výstižně je to vidět na životě apoštolů. Oni slyšeli Kristovo: „Pojďte za mnou!“(Mt 4,19), ale z pozemského pohledu si nadělali více problémů. Mnohokrát si s Kristem nerozuměli a on jim vytýkal jejich nevěru. Petra dokonce nazval „Satanem“ (Mt 16,22), a když Kristus umíral, tak se všichni apoštolové rozutekli a pod křížem zůstal jen Jan. Kdyby tehdy zůstali u svého řemesla, tak si mohli v klidu dál lovit ryby na Genezaretském jezeře. Připadne mi, že určitou obdobu můžeme zažívat, pokud opravdově vstoupíme do doby postní. Člověk si uloží určité odříkání a myslí si, jak ho to produchovní a on projde s hlavou povznesenou dobou postní k Velikonocům. Ale najednou začne zažívat pravý opak. Začne zakopávat o své slabosti a chyby, které se možná objeví více, než tomu bylo předtím. Učitelé duchovního života říkají, že ďábel je s námi spokojen, když se o nějakou cestu k Bohu příliš nesnažíme, ale začne mu vadit, sebemenší snaha dostat se k Bohu blíže. Při pohledu na svá selhání si člověk může říci, že je lepší nic nedělat. Pokud bych mohl dát nějaký příklad: rozhodnu se, že každý den vezmu do rukou Boží slovo. Někdy se mi to daří, ale dost často díky zaneprázdněnosti a určité lenosti prohrávám. S vnitřním neklidem, který následně nesu v sobě díky své neschopnosti, jsem nepokojný a nervózní na manželku a děti, když právě po mně něco chtějí. Potom si mohu říci, zdali to má význam a jestli není lepší zůstat ve vyježděných kolejích.

Po čtyřiceti dnech skončí doba postní a zjistím, že mé předsevzetí bylo spíše neúspěšné, než úspěšné. Ale jsou zde dva velké benefity, oproti tomu, kdybych vůbec nic nedělal. O něco jsem se pokusil, a tím jsem dal Bohu najevo, že je pro mě důležitý. Zároveň jsem prožil vědomí vlastní slabosti a křehkosti, což právě zesiluje vědomí, jak Boží dobrota, která dokáže překrýt moji slabost, je pro můj život důležitá. Troufnu si říci, že naše neúspěšná předsevzetí jsou svým způsobem důležitější, než ta úspěšná, Z jednoduchého důvodu, tam kde jsme dobří, jsme okouzleni svými schopnostmi, ale Boha nakonec nepotřebujeme. Ten největší hřích našeho života tkví v tom, že s Bohem fakticky pro podstatné věci nepočítáme. A toto smýšlení rozbíjí Ježíš. On je ten nejdůležitější, komu se máme klanět a sloužit. Pokud budeme v tomto světě, budeme víceméně prohrávat, ale měla by v nás pomalu více a více růst naše závislost na Bohu, abychom ve chvíli naší smrti byli schopni plně říci: „Jen svému Bohu se budu klanět a jen jemu sloužit.“