Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: úterý 2. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 23.01 v 6:30 -  (kostel Čebín)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

4. neděle adventní - C - 2018


promluva p. J. Buchty



Plnost světla na adventním věnci ukazuje, že by něco mělo dozrát i v nás. Vidět věci, které jsme předtím neviděli.

Dnešní den nám svítí čtvrtá svíce. Ještě máme stále dobu adventní, ale ve svých domácnostech už určitě máte vánoční výzdobu. Dny volna, které prožíváte v okruhu svých nejbližších, tuto již vánoční atmosféru umocňují. Ale bylo by dobré říci, že dnešní čtvrtá neděle má pro nás také důležité poselství, které je třeba prožít. Adventní doba v nás pomalu měla rozsvěcovat světlo zahánějící temnotu a beznaděj světa. Nejprve jsme slyšeli o tom, že tento svět pomíjí a plnost spásy nám může přinést jen Bůh. Druhý plamínek byl v tom, aby se nám otevřely oči pro přítomnost Boha v našem životě. Nejprve si člověk musí něco uvědomit, musí mu něco dojít a teprve potom je schopen Bohu skutečně odpovídat. Byla to otázka minulé neděle, jež lidé položili Janu Křtitelovi: „Co máme dělat?“ Jan ač byl radikální ve svých postojích, přesto nabádal lidi k malým a nenápadným změnám v jejich životě. To bývá často mnohem těžší, než kdybychom udělali něco výjimečného. Jako kdyby manžel chtěl říci: „Já bych mohl pro svou rodinu udělat něco velikého, vydělám peníze a vezmu ji na drahou dovolenou…“ A slyšel by odpověď: „Víš co, raději se každý den na svou ženu usměj, když ti svým mluvením už poleze na nervy a měj větší trpělivost se svými dětmi.“ Nazval bych to nenápadným mučednictvím všedního dne.

A tak v čem je poselství dnešní neděle? Jak jsme si říkali: „Člověk by se měl nejprve něco důležitého ve vztahu k Bohu a svému životu uvědomit.“ K tomu nám sloužily výzvy Božího slova. Teprve potom by se měl začít ptát: „Co mám dělat?“ Dnešní nedělí to vrcholí. Prvním čtením a evangeliem prochází společná myšlenka a tou je úžas. Je to vlastně konečný postoj člověka, který se otevře Božím věcem a tím i obdarování. Evangelium popisuje úžas v setkání dvou žen, které svým srdcem byly blízko Božímu jednání, ale tento úžas je již naznačen u proroka Micheáše. Betlém je malý, ale přesto z něho vyjde ten, který bude navěky vládcem. Alžběta žasne nad návštěvou P. Marie, která se stala matkou jejího Pána. Dnešní úryvek sice skončil zvoláním Alžběty chválící Mariinu víru, ale hned další následující verše obsahují Mariin zpěv, v němž velebení Božího jednání dosahuje vrcholu. Všichni si pamatujeme náš úžas o Vánocích, když jsme byli děti. Už jsme sice z toho vyrostli, a rodiče se těší na rozzářené oči svých dětí, ale mělo by nám jen toto o Vánocích stačit? Nejsme i my povoláni k tomu, aby naše oči zazářily úžasem jako tehdy, když jsme byli malí? Sice už se netěšíme tolik na stromeček a dárky, ale nemělo by nám něco jiného a důležitého docházet? Být schopni vidět Boží jednání a radovat se z něho?

Když jsem byl mladším knězem, tak mě adventní doba dokázala přivést až k rozčílení. Viděl jsem nezájem lidí o Boha a víru a před Vánocemi, jako by se všichni zbláznili. V současné době mě to spíše mrzí, když vidím, že Vánoce se stávají dobou jakéhosi oprášení tradic a až laciného povrchního sentimentu, který zmizí prvním vánočním ránem. Kouzlo svátků se rychle vytratí, jako když praskne bublina, která sice může hrát duhovými barvami, ale nakonec je prázdná. Potom zde totiž zůstane jen „obyčejné betlémské dítě“ a člověk musí mít zrak, který vidí, co je za tím. Jak napsal Exupery: „Co je opravdu důležité, je lidským očím neviditelné.“ Naplnění vztahu člověka k Bohu je úžas. Jakmile se člověk otevře pro Boží jednání, tak jen žasne. A toto jsou nakonec Vánoce. Bez tohoto vnitřního úžasu, který nám připomínají oči malých dětí a měl by být i v našem životě, by se vánoční svátky minuly svým poselstvím. A nakonec to bude i náplň celého věčného života. Budeme žasnout nad velkou Boží dobrotou, která se sklonila k nám hříšníkům. Vánoce jsou již jejím okoušením, ale také i konečným příslibem.