Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: úterý 2. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 23.01 v 6:30 -  (kostel Čebín)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

2. neděle adventní - C - 2018


promluva p. J. Buchty



Minulou neděli jsme slyšeli o tom, že náš Pán přijde. Dnes uslyšíme, že už přichází. Co tedy udělám?

Minulou neděli jsme zapálili první svíci na adventním věnci a dnes už hoří i druhá. Už školáci vědí, že jsou čtyři adventní neděle a jak čas postupuje k Vánocům, tak se postupně svíce na věnci rozsvěcují. Možná by nám ty svíce měly připomenout, že by mělo být spíše něco rozsvíceno v nás. Naše srdce by se mělo více rozpálit pro příchod našeho Pána. A toto světlo postupně přibývající v našich srdcích by mělo rozhánět temnotu a beznaděj světa, v němž žijeme. První plamen je uvědomění plnosti spásy, kterou nám může přinést jedině Bůh. Dokud budeme v tomto světě, vždy se budeme muset protloukat problémy a těžkostmi. Zde nikdy ráj nebude, nikdy zde nebudou naplněné naše touhy. Výrazným prvkem našeho adventního snažení může být strach, abychom jednou před Boží tváří obstáli. To je do určité míry pravda, ale nemělo by to být to nejdůležitější. Advent by měl být obdobím, v němž si člověk znovu a více uvědomuje, že po čem touží, mu může dát jedině náš Pán. Svým srdce se snaží více přilnout k Božím příslibům. To je první adventní plamínek v našich srdcích a dnešní neděli bychom měli zažehnout druhý.

Můžeme se tedy ptát: „Co je poselstvím dnešní neděle, abychom mohli zažehnout druhou svíci?“ K tomu je třeba se zamyslet hlouběji nad Lukášovým evangeliem. Dá se říci, že všichni poměrně dobře známe z Vánoc první dvě kapitoly popisující události předcházející Ježíšovu narození a některé momenty jeho dětství. Lukáš jako jediný, do určité míry kromě Matouše, o tomto období Ježíšova života hovoří. Třetí kapitolou, jejíž úvodní verše jsme v dnešním evangeliu slyšeli, začíná popisovat jeho veřejné vystoupení. Začíná obdobně, jako tomu je na začátku jeho druhé kapitoly, kde je popsáno Ježíšovo narození. Prostě vyjmenovává tehdejší vládce a známé postavy, aby zařadil Ježíšovu osobnost do historických souvislostí. Celá první polovina dnešního evangelia je tomu věnována. Může nám to připadnout jako literární útvar ne příliš související s nějakým hlubším adventním rozjímáním, ale právě opak je pravdou. Nejen, že ukazuje na historicitu událostí spjatou s vystoupením Mesiáše, ale také jasným způsobem upozorňuje na vlastnost Božího působení.

Když byla devadesátá léta, kdy náš národ ze sebe shazoval jho komunismu, byl jsem se svými bratry ve dvacátých letech svého života a otevíraly se nám možnosti svobodného světa, o nichž se našim rodičům ani nesnilo. Tatínek už měl produktivní věk skoro za sebou a my jsme mu občas s legrací říkali, že budoval totalitu. On si to samozřejmě uvědomoval a občas se i smutně zatvářil, když v nejlepších letech svého života nemohl konat to, co bude svobodná společnost nabízet i nám. Nechci ho nějak vyvyšovat, byl obyčejný člověk, ale když se zpětně podívám, tak si myslím, že v té době dokázal až hrdinským způsobem zůstat věrný Bohu a své víře. Bůh ho prostě zasadil do doby, která z lidského pohledu skončí v propadlišti dějin a okradla mnohé lidi o desetiletí života. Avšak z pohledu spásy to byla pro něj nakonec doba velké milosti.

A to by měl být v našich srdcích ten druhý plamen adventní svíce zažehnutý i v našich srdcích. Nehledat nic zvláštního. Pokud mluvíme o tom, že Bůh vstupuje do našeho světa, tak to znamená do konkrétních událostí našeho života a máme ho nalézat nejen v tom pěkném a příjemném, ale i v těžkostech a křížích, jež musíme nést. Každý z nás jsme v určitém pokušení ze svého života utéci a vyměnit ho za něco lepšího. To je ten zásadní omyl, proč se s Bohem často nemůžeme setkat. On nepřebývá v našich iluzích a představách, ale v našem skutečném životě. Zde je třeba se začít ptát, co mohu udělat, abych mu vyrovnal stezky mého života. Jsou to často nepatrné a malé věci, v nichž ukážeme svoji opravdovou touhu se s ním setkat.