Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: středa po 2. neděli adventní  | nejbližší Bohoslužba bude: 12.12 v 6:30 - Rorátní mše svatá (kostel Čebín)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

31. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Po dušičkách vstupujeme do závěrečné části liturgického roku. A čekají nás dvě evangelia, kterými se nám ukáže, co je nakonec to nejdůležitější.

Minulou neděli jsme měli slavnost Posvěcení kostela, a proto jsme opustili Markovo evangelium. Četli jsme úryvek z Lukáše o Zacheovi, který vylezl na strom, aby mohl uvidět Ježíše. Neočekávaně se setkal s Kristovou dobrotou a změnil celý svůj život. Do značné míry to souvisí i s největším přikázáním, které zaznívá v dnešním evangeliu. Po krátké odmlce se tedy vracíme ještě na pár nedělí k Markově evangeliu. Naposledy jsme slyšeli o žádosti Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří chtěli sedět jeden po pravici a druhý po levici v Kristově království. Ježíš jim odvětil, že neví, oč žádají. Můžeme vidět, jak to velmi drhlo, když apoštolové následovali svého Mistra. Minulou neděli by pokračoval úryvek, v němž Ježíš uzdravil slepého od narození. Marek ho zařazuje ihned po žádosti Zebedeových synů. Jako by svatopisec naznačoval slepotu, s níž apoštolové nedokázali vidět Ježíšovy záměry. Slepý prohlédl, a jak evangelista napsal: „Šel tou cestou za ním.“ (Mk 10,52) Asi na každého z nás ještě čeká určitá forma prohlédnutí, abychom dokázali přijmout Boží cestu vedení s kříži a voláním ke službě, abychom skutečně dokázali následovat svého Pána.

Po tomto závěru desáté kapitoly nedělní úryvky mnoho textu Markova evangelia přeskakují. Ježíš už totiž vstoupil do Jeruzaléma a dochází k ostrým střetům mezi Ježíšem a představiteli židovského náboženství na závěr jeho veřejného působení. Dnešní úryvek je až z poloviny dvanácté kapitoly. A po jeho slyšení bychom mohli zvolat spolu s Sherlockem Holmesem: „Jak prosté, drahý Watsone.“ Nakonec to největší přikázání není nic zvláštního, na co by nemohl člověk přijít svým rozumem. I kdybychom se nepohybovali v náboženské oblasti, mnoho lidí by dokázalo říci, že ta nejvznešenější a nejkrásnější schopnost člověka je schopnost milovat. Samozřejmě potom se nabízí otázka, proč je tolik jiných přikázání a řečí kolem toho. K čemu byla vlastně ta všechna předchozí slova, která Ježíš adresoval svým posluchačům. Není totiž ani tak těžké přijít na to, že člověk by měl milovat, ale mnohem těžší už je říci, co je to skutečná láska. A že se nemusí vždy jednat jen o příjemný prožitek, známe již ze svého dětství, kdy naši rodiče právě proto, že nás měli rádi, museli vzít do svých rukou rákosku. Opravdové lásce se nakonec celý život učíme. Je zde vlastně odpověď i na naše modlitby, jež k Bohu vysíláme, pro naše zemřelé. Boží láska je tak úžasně úplná a čistá, že není jednoduché být tím opravdovým partnerem. V naší zaměřenosti k sobě a neschopnosti se Bohu skutečně dát, jak se on dává nám, tato láska se potom stává utrpením. Svatí v nebi to již dokážou a Boží láska se jim stala věčným štěstím. Duše v očistci trpí, že toho zatím nejsou schopni. A zavržení v pekle se budou dusit ve svém sobectví, že na Boží lásku nemohou a nechtějí odpovědět.

Ale nakonec pouhá slova nestačí. Lásku každý z nás nejprve musíme ve svém životě prožít. Asi každému z nás se dostalo toho velikého daru, že jsme byli od svých rodičů milováni a poznali jsme, že i my jsme k tomuto úkolu povoláni. Že v tomto se nachází naplnění lidského života. Ale nakonec i sebelepší láska druhého člověka nám nestačí. Nakonec poznáváme, že i přes nejlepší snahu toho druhého a také pro naši nedostatečnost, nemůžeme být od druhého milováni tak, jak po tom nejen toužíme, ale i jak náš život tím může být naplněn. Bez prožití úžasné Boží lásky se náš život stává prázdnou skutečností a závodem za uznáním často i na úkor druhých. Boží láska nás volá a vede. Umět vystoupit ze svých představ a dát se. Úžasná a hluboká komunikace mezi člověkem a Bohem dávající smysl a naplnění lidskému životu bez vlivu okolností, v nichž se žije. Možná bychom toho tolik ke svému životu potřebovali. Nakonec potřebuje každý to nejdůležitější. Více poznat Boží lásku, uvěřit v ni a dokázat na ni odpovědět.