Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: 33. neděle v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 18.11 v 8:00 - za Františku Maláskovu a rodinu (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

Slavnost Posvěcení kostela - 2018


promluva p. J. Buchty



Pán nás opět volá, jak Zachea v dnešním evangeliu. I my máme slézt se stromu svých předsudků a nedorozumění, aby i do našeho domu života mohla přijít spása.

Je to přesně měsíc, bylo to těsně před naší poutí, kdy jsem byl pozván do obce Stajiště, abych jim tam požehnal zvonici. Začali to domlouvat jen týden dopředu a tak jsem si nebyl jistý, nakolik o to vůbec stojí, aby jim k této významné události pro malou obec přijel kněz. Nakonec jsem byl mile potěšen prostředím, které ve chvíli modlitby a žehnání vytvořili. Až na pár jedinců, kteří se většinou objevují v pavlovském kostele, jsem je totiž vůbec neznal. Stajišťská zvonička je prostý kůl, na jehož vrcholu je stříška, pod níž visí asi dvacetikilový zvon. Po požehnání se zvon rozkýval, abychom mohli uslyšet jeho hlas. V krátké promluvě, kterou jsem měl před tím, jsem je právě na tuto skutečnost upozornil. Žijeme totiž v prostředí staletí formované křesťanskou vírou. Mnozí lidé kritizující církev se chovají jako puberťáci stěžující si na své rodiče, a přitom nevidí, že oni se o ně od narození starali a bez jejich péče a materiálního zabezpečení by byli úplně neschopní. Aniž si to uvědomujeme, žijeme v prostředí našich kulturních tradic a hodnot, které nám právě připomínají kostely a hlas zvonů, jejichž hlas můžeme z kostelních věží slyšet.

Slavíme dnes posvěcení našeho kostela, který většinou bývá nejstarší budovou církve. Kostely jsou jako staré stromy, v jejichž letokruzích bývají vtištěné všechny události, které kolem nich prošly. Mnohé vypovídají o historii obce a pro tuto skutečnost a svou uměleckou tvář jsou tolik ceněny. Ale kostel vypovídá o něčem mnohem větším Je symbolem víry a naděje. Je výpovědí skutečností, již lidé před námi žili. Myslím si, že každý národ mnohdy nemá odvahu pohledět pravdivě do svých národních dějin. Mnohé z toho co bylo, si snažíme idealizovat, aby nám to dodalo lepší národní sebevědomí. Tolik opěvovaná doba husitská vlastně zmrazila naše dějiny minimálně na sto let. Radikální křídlo husitů vedené Janem Žižkou se bez okolků dá srovnat s teroristickou organizací tzv. Islámského státu. A zase jiná období, z nichž si neseme určitý komplex národního sebevědomí, se snažíme potlačit. Dodnes si vzpomínám na profesorku dějepisu, která ještě v období komunismu nám začala vykládat, že Jiráskem nazvaná doba temna, nemohla takovou být, když typický český ráz krajiny s barokními kostelíky, Božími mukami a kříži, malebně zasazenými, vznikal právě v této době. To stejné platí o kultuře s lidovými zpěvy a pestrými kroji. Z našeho pohledu temný středověk nám zanechal do nebe tyčící se katedrály s univerzitami, jež se staly základy vzdělanosti. Po „opěvovaných“ husitech zde zbyla zničená spálená země se zničenými kláštery a hrady. Nabízí se otázka: „Co zde zbude po nás?“

Asi bychom rádi předali naše kostely dalším generacím. Ale bez pesimistického pohledu můžeme říci, že začas nebudeme schopni naše kostely zaplnit. Jsme zváni k tomu, abychom si uvědomili skutečnost, kterou tak plně prožívali křesťané začátku prvních staletí. Oni žádné domy neměli. Byli si velice hluboce vědomi, že oni – jejich společenství je Božím chrámem. My jsme schopni přijít do kostela, zde si odbýt „svou zbožnost“ a odejít. Křesťané „začátku“ si byli vědomi, že aby mohli oslovit Boha, nejprve museli vytvořit prostor – Boží dům, jejich společenství, kde se s Bohem nakonec mohli setkat. Ono to nakonec začíná u každého z nás. Zacheus v dnešním evangeliu prožívá obrovské přijetí od Krista. S dětmi v náboženství si vykládáme o tom, že kdyby Ježíš neprojevil svou dobrotu vůči tak hříšnému člověku, nikdy by ho nezískal. Tímto začíná u každého z nás. Hluboké vědomí mé hříšnosti a i navzdory ní jsem od svého Pána s láskou a dobrotou přijímán. Naše víra je úzce spojena s církví a ta zase stojí na odpuštění a přijetí. A toto jsou základní stavební kameny toho, aby i naše společenství dokázalo vystavět skutečný chrám, v němž se spolu můžeme setkávat s Bohem.