Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: úterý 29. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 23.10 v 17:00 - DRÁSOV - ZA Františka a Marii Kubizňákovy, dceru, dvoje rodiče a duše v očistci. Poděkování za přijatá dobrodiní a Boží ochranu pro živou rodinu (kostel Malhostovice)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

24. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Jsme zde, abychom se setkali s Bohem a uvědomili si, že je vždy nějak nový a jiný. Učit se přijímat tuto myšlenku do svého života, není vždy jednoduché.

Markovo evangelium má šestnáct kapitol. A přesně v polovině se nachází dnešní událost, kdy se Ježíš ptá svých učedníků, za koho ho pokládají. Petrovo vyznání je obsažené u všech synoptiků. Nezmiňuje ho ve svém evangeliu jenom Marek, ale také Matouš i Lukáš. Z toho důvodu můžeme předpokládat, že ho evangelisté považovali za důležité. Je to vlastně událost, která zásadním způsobem začala měnit pohled na Krista. Už se vám někdy stalo, že jste v nějaké činnosti rostli a s úspěchem pokračovali, a když jste se dostali k vrcholnému bodu, všechno spadlo, a vy jste se ocitli opět na začátku? Vlastě to nebyl začátek, ale nová rovina, v níž jste se dostali k hlubšímu pohledu na věc. Něco podobného zažili apoštolové. Začali se postupně seznamovat s Ježíšem jako učitelem poslaným do Boha. Prožívají události, jako byla bouře na jezeře, v nichž se s údivem začínají ptát: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ (Mk 4,41) Všechna Ježíšova uzdravování, vymítání zlých duchů a vzkříšení mrtvých odkazují jednoznačně na jeho identitu. Oni v Ježíši poznávají slíbeného a dlouho očekávaného Mesiáše. A ve chvíli, kdy Petr správně odpoví na Ježíšovu otázku a apoštolové si myslí, že už jsou u svého cíle, najednou se ocitají na novém začátku.

Ve chvíli, kdy si mysleli, že odkryli a poznali Ježíšovu identitu, najednou začínají slyšet to, co vůbec slyšet nechtěli, že je to ale úplně jinak, než si představovali. Už jsme o tom vícekrát mluvili, trpící Mesiáš byl v jejich chápání nesmysl jako kulatý čtverec nebo suchá voda. Ve chvíli, kdy si mysleli, že už všechno ví, nakonec poznali, že nic neví. Snad se vám vybaví známý výrok od starého řeckého filosofa Sokrata: „Vím, že nic nevím.“ Je to jako, když člověk vyleze v lese na strom. Pokud zůstane dole, tak vnímá jen své nejbližší okolí a dál jeho oko nemůže prohlédnout. Jak začne stoupat nahoru, tak se mu otevírají nové a nové prostory. Tak je to s lidmi, kteří si získávají vzdělání. Čím více jsou vzdělaní, tím více poznávají, že je tolik oblastí které neznají. Opravdu vzdělaní lidé bývají často velmi pokornými, protože dokázali vystoupit ze svého malého světa. Pokud toto platí v přirozené rovině poznání našeho stvořeného světa, tím více to platí ve vztahu k Bohu. Mám rád příklad starozákonního proroka Eliáše. Nechal se vést Bohem, provedl soud nad Bálovými proroky, očistil zemi od modloslužby, ale nakonec musí utíkat k Boží hoře Chorebu, kde se nově setkává s Hospodinem. Učil se Hospodina poznávat novým způsobem. O Bohu to naprosto platí, že pokud si myslíme, že ho známe, tak zjistíme, že tomu tak vůbec není. Teologové říkají, že nejpřesnější naše poznání Boha je, že můžeme říci, jaký není, než jaký je. Jakékoliv naše vyjádření jaký Bůh je, je velice nedostatečné.

Víra v Boha nás vede k jedné velice důležité věci. Musíme se učit vystupovat ze svých přízemních představ a nově se otevírat Božímu vedení. Pokud jsme si vytvořili jakousi představu Boha, na, niž se ve svém jednání vážeme, tak se jedná do určité míry o modlu. Bůh je stále jiný a větší a každý z nás je opravdovou vírou veden, aby se této Boží jinakosti ve svém životě otevíral. Dnešní evangelium otevírá úžasný paradox Mesiáše. Nebude úspěšným a vítězným, ale zavrženým a trpícím. Je to něco, co se učíme poznávat ve vztahu k našemu Pánu. Když ne věci, kde jsme dobrými a schopnými, tak naše utrpení, slabosti, selhání a zklamání nás mohou otevírat Božímu jednání a poznávání jeho velikosti. Ve chvíli, kdy si Petr myslel, že už Krista zná, a chce mu s dobrým úmyslem poradit, dostává velice vážné napomenutí: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ Některé překlady uvádějí spíše slova: „Jdi za mě!“ Určitě je to napomenutí pro každého z nás. Abychom se dokázali ztišit a v pokoře naslouchali tomu, co nám Pán říká, a uvědomili si, že jsme jenom služebníci.