Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: středa po 2. neděli adventní  | nejbližší Bohoslužba bude: 12.12 v 6:30 - Rorátní mše svatá (kostel Čebín)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

Slavnost Nanebevzetí P. Marie - 2018


promluva p. J. Buchty



Dnešní den je samozřejmě pro vás dnem radosti, ale také dnem zamyšlení. Jak to říká ono latinské: „Quo vadis?“ (Kam kráčíš?)
Nemohu to tvrdit, protože jsem si nikdy nedělal žádný průzkum, ani jsem to nezjistil z jiných zdrojů. Je to spíše něco, co sám pociťuji a to, že pokud ne nejvíce, tak mnoho kostelů a kaplí je zasvěceno tomuto tajemství z Mariina života. A to, že P. Maria byla vzata s tělem a duší do nebeské slávy. Je zde důležitý rozdíl mezi ní a ostatními svatými. V případě Božího Syna říkáme v modlitbě Vyznání víry: „Vstoupil na nebesa.“ Tuto skutečnost nám zachycují evangelia. Boží Syn jako člověk dosáhl po svém vzkříšení plného oslavení svého lidství. A v tomto oslavení už svým způsobem byl oslaven každý z nás. Naše tělo je určeno pro tento cíl. Ale tato skutečnost se může naplnit v našem životě až při posledním soudu. Jak opět říkáme ve vyznání víry: „Věřím ve vzkříšení těla.“ Aniž si to uvědomujeme, tak trochu v sobě neseme postoj, v němž tělo vnímáme jako něco záporného. Mohou se na tomto chápání podepisovat dvě skutečnosti. Tou první je schopnost utrpení našeho těla. Mít tělo znamená mít různé nemoci a obtíže, které se na stáří zvětšují. Jak někdy s úsměvem zdravotníci říkají: „Neexistuje zdravý pacient, existuje pouze pacient špatně vyšetřený.“ A druhou skutečností je zátěž naší žádostivosti. Mnohdy moc dobře víme, že bychom něco měli nebo neměli dělat, ale zkrátka si nedokážeme poručit. Nejčastější oblastí bývají naše stravovací návyky, ale také lenost a nesprávný řád v lidské sexualitě. Toto vše nějak působí, že vědomě nebo nevědomě z té nejkrásnější a duchovní lidské oblasti, kam patří i věčný život, tělo tak trochu vylučujeme.
A právě dnešní slavnost nám připomíná, že tomu tak není. Před chvílí jsme říkali, že Ježíš už dosáhl plného oslavení lidství v nebi a ostatní svatí, kteří ho následovali, zatím jsou oslavení pouze na duši, musí ještě počkat, až jejich tělo při posledním soudu bude vzkříšeno. Ale je zde jedna důležitá výjimka a tou je Panna Maria. A tuto naši víru právě hlásá dnešní slavnost. Bůh, jak věříme, totiž nedopustil, aby se její tělo rozpadlo v hrobě, jak je tomu u ostatních lidí. Tělo, z něho přijal lidství i samotný Boží Syn, tohoto Bůh uchránil. Je to zajímavé, protože dnešní slavnost mnohými nekatolickými křesťany není přijímána. Je to totiž skutečnost, která není obsažená v Božím slově. Určitě víme, že P. Maria je matkou Božího Syna, dá se i nějak obhajovat z Písma, že je bez hříchu, protože ve chvíli zvěstování jí anděl nazval „milostí plnou“. Ale o jejím nanebevstoupení Písmo mlčí. Tato skutečnost je obsažena v tradici církve. A tak k tomuto si můžeme říci, že ne všechny pravdy naší víry musí být napsány v bibli. Živé společenství Kristových učedníků, které nazýváme církev, nese ve světle Ducha Svatého všechny pravdy, jimiž měříme. Sám pocházím z farnosti, jejíž kostel je zasvěcen od nepaměti nanebevzetí P. Marie, jako řada jiných kostelů a kaplí, i když formálně byla tato pravda víry prohlášena papežem až v roce 1950. Je to tedy něco, co věřící křesťané věřili a žili dříve, než byla potvrzena oficiálním učením církve. Z toho můžeme cítit, že křesťané k tomuto tajemství měli zvláště něžný vztah.
Ono to totiž není o P. Marii, ale vlastně o každém z nás. Na jedné straně cítíme problémy s naším tělem, jak to bylo řečeno v úvodu, ale na straně druhé prostě víme, že tělo k naší existenci patří. Jsme lidé a není to tak, že mám tělo a duši, ale každý z nás je spojení těla a duše. Pokud tedy mluvíme o tom, že Bůh chce naše štěstí a konečné oslavení každého z nás, tak se to netýká jen duše. Tělo k naší existenci prostě patří a má mít účast na budoucí slávě, i když nám to může nyní připadnout tak nepravděpodobné. Jde prostě o to uvěřit v Boží moc. Vím, že se zde může vyrojit spoustu „ale“, nakonec jde o to, zdali věříme, že Bůh je všemohoucí. Tam, kde my nenacházíme cestu, Bůh vždy zná řešení. Jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu slova Alžběty: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ Náš postoj k víře často bývá spojen s tím, co se musí a nesmí dělat. To bývá propojeno s vědomí, že víra nám bere radost a možnosti našeho života. Ale tak to není. Na počátku stojí uvěření, že Bůh mi dává něco, co mi nikdo jiný dát nemůže. Potom chci jít touto cestou, aby se Boží přísliby naplnily i v mém životě.