Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: středa po 2. neděli adventní  | nejbližší Bohoslužba bude: 12.12 v 6:30 - Rorátní mše svatá (kostel Čebín)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

21. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Není vždy jednoduché pochopit, co nám Bůh říká a ještě těžší je to přijmout, ale v tomto okamžiku se naplňuje naše víra v něho. Stáváme se skutečně věřícími.
Ke konci se nám neblíží jen prázdninový čas. Děti budu asi velmi neradi slyšet o tom, že příští neděle je již ta poslední a hned v pondělí nastoupí do školy a to mají ještě tu výhodu, že to bude až 3. září. Ke svému konci se nám také přiblížila Janova šestá kapitola, z níž jsme dnes slyšeli poslední úryvek. Příští neděli se opět vrátíme k Markovi, jehož jsme na čas opustili.
Mluvili jsme naposledy o pohoršení Boha. To, co se ze strany Boží stává největším projevem lásky, se pro člověka nakonec muže stát tím největším „kamenem úrazu“, v němž Boha člověk odmítá. Bůh se stal v Ježíši tak blízky a hmatatelný, dokonce se nám položil v podobě chleba na oltář, abychom mohli být jím syceni, ale nakonec mnozí toto Boží jednání odmítají. A nedělejme si o sobě iluze, i když pravidelně ke svatému přijímání přistupujeme. Kdybychom si třeba uvědomili, co vlastně všechna Ježíšova slova pro nás znamenají i my bychom možná řekli se těmi mnohými v dnešním evangeliu: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Všichni synoptikové píší o rozeslání dvanácti apoštolů hlásat Boží království. Je to poměrně dosti důležitá skutečnost, že ve všech evangeliích, kromě Jana, je toto zmíněno. Církev je ve své podstatě povolána hlásat Boží království. U Lukáše je mimo poslání dvanácti ještě zmíněno rozeslání sedmdesáti učedníků. (10,1) Dnešní úryvek evangelia mluví ne o lidech, ale o mnohých učednících, kteří s Kristem chodili, ale od něho odešli. Dá se tedy předpokládat, že patřili do oné skupiny, která se na počátku s Kristem podílela na hlásání Božího království a po to, co si vyslechla Ježíšovu eucharistickou řeč, odešla se slovy: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“
Náš vztah ke Kristu se v základu odvíjí ve dvou stupních. Prvním stupněm je skutečnost setkání s Boží dobrotou a láskou. Už toto nemusí být pro člověka úplně samozřejmé. V Ježíšově blízkosti bylo mnoho učitelů zákona a farizejů, které se Ježíš snažil získat pro své učení. Avšak tito představitelé židovského náboženství začali Ježíše odmítat. Vadila jim autorita, s níž Ježíš vystupoval a jednal. Dokázal dávat Božím příkazům jiný smysl, než oni si představovali a bořil jejich vyšlapané cestičky. Náš Pán neměl ani takový problém s hříšníky, ale s těmi, kteří byli považování za příklady zbožnosti. Je totiž velké nebezpečí pro člověka, že si vystaví určitou domnělou zbožnost, v níž mu nakonec nejde o Boha, ale spíše potvrzení své správnosti a bezúhonnosti. Je třeba si osvojovat postoj, v němž vnímáme, že Bůh je ten, který nám mluví do života a být připraven třeba od základu znovu přestavět svůj postoj. Jinými slovy nelpět na svých postojích a umět je opouštět, když nám Bůh ukáže nově pravdu a být ji ochoten přijmout. Tito učedníci to nějak dokázali, chodili za Kristem a ochotně mu naslouchali. Dokonce byli i jeho spolupracovníky na hlásání Božího království. V tom všem se člověk otevírá Boží dobrotě a lásce a je jaksi schopen to přijmout svým rozumem.
Ale můžeme očekávat, že se v našem následování Pána dříve nebo později projeví i druhý stupeň. Najednou křesťan stojí před skutečností Božího jednání, jež si není schopen svým rozumem přebrat. Každý z nás shlédl nějaké divadelní nebo filmové drama, mohla to být i detektivka, kdy se udála mnoho nepochopitelných věcí, které do sebe nezapadaly. Divák to pochopil, až shlédl závěrečné dějství, v němž bylo najednou všechno vysvětleno a dávalo to smysl. Apoštol Petr dokázal Kristu odpovědět úžasným způsobem: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ Oni jako všichni Kristovy učedníci nerozuměli Ježíšovým slovům, ale důvěřovali jemu osobně. A o to nakonec ve víře jde. Ne o tom, že se nakonec všechno Boží jednání ve svém životě chápu, ale že jsem poznal, že Bůh mě má rád a já mu s důvěrou svěřuji svůj život i ve chvílích, kdy jeho jednání prostě nerozumím.