Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: středa 24. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 20.09 v 17:00 -  (kostel Drásov)

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

19. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Někdy ve své víře říkáme a děláme věci a málo se ptáme, nakolik souzní s naším životem. Dnešní neděle je opět příležitostí se nad tímto zamyslet.

Minulou neděli jsme slyšeli o reakci lidí, kteří po zázračném nasycení hledají Ježíše. Je to zajímavé, ale Boží starostlivá péče o člověka projevená skrze Ježíše Krista se nakonec stává kamenem úrazu. Celý tento úsek nakonec skončí slovy mnohých učedníků: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (Jn 6,60) Ale zatím stojíme uprostřed celku a znovu se zaposlouchejme, co nám Ježíše chce říci. Počítejme s tím, že každé i sebelepší zamyšlení nad Ježíšovými slovy je jen slabým odvarem Božího slova, které má větší pevnost než celý náš pozemský svět. (Srov. Lk 6,17) Vždy je to jen kratičký a letmý pohled, jako bychom nabrali do dlaně hrstičku vody z velikého oceánu. Když lidé Ježíše po rozmnožení chlebů druhý den najdou, Ježíš odkrývá důvod jejich hledání: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů.“ (Jn 6,26) Janovo evangelium používá slovo znamení a ne zázrak. Při slovech zázrak si vybavíme něco úžasného, co se vymyká pravidlům přírody. A nese v sobě určitý prvek senzacechtivosti. Ježíši však jde o něco jiného. On dělá znamení. Čin, který je viditelný a hmatatelný lidskými smysly, avšak ukazuje na větší skutečnost. Celý život Ježíše je na tomto postaven. On nám svým jednáním chce odkrýt neviditelné skutečnosti a v žádném případě nechce být v našem chápání obdivovaným divotvůrcem.

Ježíš to také hned, jak jsme minulou neděli slyšeli, říká: „Usilujte o pokrm k věčnému životu.“ (Srov. Jn 6, 27) A začíná o sobě mluvit v tom smyslu, že on je tím chlebem. Tím se opět dostáváme k tématu chléb života. Naše blahobytná doba, kdy už si můžeme dopřát tolik jiných a výborných chutí, význam chleba není tolik schopna docenit. Jsme schopni se najíst pokaždé, když máme hlad a máme spíše problém s tím, že jíme více, než je zdrávo. Zde stojí stále potřebnost tělesného postu, jak to prožíváme na Popeleční středu a Velký pátek. Ve chvíli hladu nejenže člověku chutná i „obyčejné jídlo“, ale uvědomuje si svou existenci a závislost na chlebu. Izraelitům, když k nim Ježíš mluvil, to bylo ihned jasné. Chléb je něco, co je pro život nepostradatelné, a toto přirovnání Ježíš vztahuje na sebe. On je chléb života. Je to prostě někdo, bez koho se lidský život ztrácí a nemá smysl. Že si toho byli Ježíšovi současníci dobře vědomi, ukazuje i věta vyjadřující jejich pohoršení: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku.“ Nechci být v tuto chvíli nepříjemný, ale nabízí se otázka, zdali my jsme si toho vědomí, co nám náš Pán vůbec chce říci. Co ve svém životě hledáme? Čím toužíme svůj život nasytit? Je to Ježíš a to, co on nám říká? A přitom v klidu třeba chodíme dál ke sv. přijímání. Jsou křesťané, kteří i když nemají důvod (např. necírkevní sňatek), nepůjdou zásadně ke sv. přijímání. Nechci to žádným způsobem obhajovat, protože je zde církevní přikázání, alespoň jednou do roka přistoupit ke stolu Páně. Ale tak trochu se ptám, jestli jejich jednání svým způsobem nemůže být pravdivější než to naše, kdy pravidelně chodíme k přijímání, a přitom Ježíše za chléb našeho života nepovažujeme.

První čtení mluvilo o proroku Eliášovi, který vykonal soud nad Baalovými proroky, musel utíkat před královnou Jezábel. Byl veden k Boží hoře Chorebu, kde se setkává s Hospodinem a opět nachází smysl svého poslání. Přečetli jsme úryvek, kdy je na dně své existence a přeje si zemřít. Dostává od Boha chléb, který mu dává sílu jít a naplnit své poslání. Něco podobného prožili Izraelité, když je Bůh sytil manou, aby mohli vytrvat na cestě do zaslíbené země. Určitým našim problémem je skutečnost, že oddělujeme náš pozemský život od života víry. Ale my žijeme jen jeden život a oba vztahy k Bohu i světu se velice úzce prolínají. Boží chléb není potřebný jen k tomu, abychom mohli vytrvat na cestě do Božího království. On nás sytí i pro naši pozemskou existenci. Žijeme ve světě, kde se snadno zlo a nespravedlnost dostává navrch. Kde musíme často snášet sobectví a zlobu druhých lidí. Je možné bez Božího chleba v tomto světě žít? Nebudeme spíše bez něho živořit?