Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: 20. neděle v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.08 v 19:00 - MALHOSTOVICE (kostel Malhostovice)

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

17. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Dnešní evangelium nás chce uvést do skutečnosti, že Ježíš v tomto světě jedná. A děje se to často skrze naše ruce před našima očima. A my se to učíme vidět a vědomě spolupracovat.

Jak již jsem dopředu oznámil, od dnešní neděle začínáme číst Janovo evangelium. Po pět nedělí budeme naslouchat Ježíšově eucharistické řeči v šesté kapitole. V posledních nedělích jsme slyšeli o rozeslání učedníků k hlásání Božího království a jejich návrat, kdy je Ježíš pozval k odpočinku na nějaké osamělé místo. Sice tam chtěli být sami, ale lidé poznali jejich úmysl a seběhli se ze všech stran. Evangelista Marek napsal o Kristu, že mu jich bylo líto. Na toto vyprávění logicky navazuje dnešní úryvek evangelia, v němž Ježíš opět ukazuje Boží péči a starostlivost. V této souvislosti jsme minule mluvili o mateřské tváři Boha. Ježíš nás naučil v modlitbě říkat: „Otče náš“. Ale celé Písmo nám ukazuje, že Bůh se k nám chová jako i jako matka. Zahrnuje nás svou starostlivostí a péčí už v době, kdy jsme si tuto jeho láskou nijak nemohli zasloužit. Dokonce ve Starém zákoně Bůh mluví o sobě jako o matce, která nemůže zapomenout na plod svého těla. (Iz 49,15) Při studiích jsem četl knihu amerického trapisty Tomase Mertona „Žádný člověk není ostrov“. Kniha mě velmi oslovila, a ač už jsem zapomněl na její obsah, jedna věta mí stále zůstává v paměti: „Bůh nás nemiluje, protože jsme dobří, ale protože nás miluje, tak se stáváme dobrými.“ Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopil, že toto už dávno před tím apoštol Jan napsal ve svém prvním listě: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (4,10)

Rodičové tedy mají veliký úkol. Každý z nich dostal od Boha zvěstovat svým dětem Boží lásku. Matka jako ta, která přijímá své dítě bez jeho zásluh, jen prostě tím, že je. S touto láskou se musí malý človíček setkat jako první. Ale potom také nastupuje láska otce, která volá dítě k zodpovědnosti za jeho jednání. Snad ani nemusím dodávat, že se vlastní rodiče jeden od druhého učí a vstřebávají do svého vztahu k dítěti prvky lásky toho druhého. Všechno to říkám, protože jsme lidé smysloví. Vnitřní skutečnosti a hodnoty potom do našeho srdce vstupují přes vnější prožitek. Přes něco, co prožijeme na svém těle, nakonec můžeme poznávat v té nejvyšší kráse ve svém srdci. Dnešní úryvek, kdy Ježíš sytí veliký zástup, je nakonec jen odrazovým můstkem pro vyšší skutečnosti, jež chce Ježíš lidem ukázat. Oni musí ve vztahu k němu něco prožít, hmatatelně zakusit, protože Ježíš neustále koná mnohé zázraky a uzdravování, aby poznávali Boží moc ve svém životě. Celý dnešní úryvek má starozákonní podtext. Ježíš je zde představen jako nový Mojžíš. Starozákonní Mojžíš dokázal nasytit vyvolený národ na poušti a to stejné lidé očekávají od Ježíše. Na začátku je však důležitý příkaz: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Není jednoduché tato Boží slova v životě poslechnout. Velmi často s tím máme problémy. Chceme totiž převzít situaci do svých rukou, protože přece velmi dobře víme, co máme udělat. Mnoho našich problémů v životě bylo způsobeno tím, že jsme to nedokázali. Nehledě k tomu, že on nám dává obyčejný chléb a rybu a my často chceme mnohem více.

Dotkli jsme se role našeho Pána i samotných lidí. Ještě nám schází jedna skupina, těch nejbližších učedníků, kteří byli i Kristovými spolupracovníky. Vše se dělo asi ve velkém „mumrajchu“, kdy ztráceli přehled o situaci. Prostě jen odebírali chléb s rybou a nosili a nosili…A až uviděli, jaká spousta toho zbyla, tak jim došlo, co se vůbec stalo. Něco podobného jako na svatbě v Káni, kdy až potom si uvědomili, co se vlastně stalo. My, moderní lidé, asi máme trochu problém uvěřit, že se to vůbec stalo. Ono se to nejen stalo, ale stále se to děje přímo pod našima rukama, a pokud se snažíme patřit svému Pánu, tak i my jsme ti, kteří se na tom přímo podílíme. Určitě jsme si už někdy všimli, až potom, co Pán dokázal z naší malé snahy, kdy jsme měli jen těch pár chlebů, v našem životě udělat. Kolik lidí dokázal nasytit, že našli to, co hledali. Ale to by měl být jen začátek, aby nám byly otevřeny velké věci dějící se před našima očima.