Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: úterý 29. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 23.10 v 17:00 - DRÁSOV - ZA Františka a Marii Kubizňákovy, dceru, dvoje rodiče a duše v očistci. Poděkování za přijatá dobrodiní a Boží ochranu pro živou rodinu (kostel Malhostovice)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

13. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Měli bychom se dotknout Krista. Ale jen obyčejné dotknutí nestačí, pokud v něm nebude víra. Slavností Narození Jana Křtitele minulou neděli, jsme přerušili následnost vyprávění Markova evangelia. Před čtrnácti dny to byla dvě podobenství o síle Božího království. Přesně se tato podobenství nacházejí ve čtvrté kapitole. Jako by jim Ježíš říkal, aby věřili v Boží moc působící nenápadným způsobem v našem světě (to bychom slyšeli minulou neděli). A hned na to Ježíš přiměje své učedníky přeplavit se na druhý břeh. Je to kratičký úryvek o tom, jak se strhne bouře a na Ježíšovo slovo ve chvíli, kdy apoštolové už ztrácejí naději na přežití, všechno utichá. Najednou tu nenápadnou Boží moc, k jejíž víře je chce Ježíš přivést, vidí na vlastní oči a prožijí hluboké osvobození od strachu o svou existenci. Nemyslím si, že toto bylo dopřáno jen apoštolům. Něco podobného jsme prožili nebo občas prožíváme ve svém životě. Najednou, když už člověk ztrácí naději, Boží moc zasáhne jako blesk z nebe a všechno utichá. Evangelista Marek píše, že na ně padla bázeň a ještě jednou to opakuje se slovy „veliká bázeň“ a říkají si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ (Mk 4, 41). Kratičká událost, která přivedla učedníky až na pokraj lidské existence a zapsala se velice hluboko do jejich vědomí. Tím končí Markova čtvrtá kapitola a hned na to evangelista v dalších verších začíná na tuto otázku položenou učedníky odpovídat.

„Kdo je Ježíš?“ je vlastně otázka položená v celém Markově evangeliu. A Marek také na ni dává jednoznačnou odpověď hned první větou: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ (Mk 1,1) Výpověď jeho evangelia také vrcholí ve slovech setníka, který, když ho viděl umírat, prohlásil: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15,39) Ale toto vše nakonec zůstává v teoretické rovině, pokud to ve svém životě neprožiji. Markovo evangelium nás tedy vede k tomu, abychom Ježíšovu moc dokázali každý prožít ve svém životě a slovům, že je Boží Syn, dali jednoznačný obsah. Jak víme, Markovo evangelium je nejkratší a vše se v něm děje rychlým způsobem. Nenajdeme v něm příliš dlouhé celky, vše je vyjadřováno rychlým až strohým způsobem. Možná bychom i očekávali, že nám Marek více vykreslí okolnosti, v nichž se Ježíšovo působení odehrávalo. Asi je to z jeho strany záměr, aby přílišným důrazem na lidskou stránku nezastínil jednoznačné působení boží moci v Ježíši Kristu. Ale v celém jeho evangeliu najdeme nakonec nějakou tu výjimku. A právě dnešní vypravování je na Markův styl poměrně dosti dlouhé. Najednou si Marek dává práci, aby nám popsal rozpoložení jednotlivých aktérů. V případě krvácející ženy neváhá zmínit nejen její minulost, ale i postoj, s nímž ke Kristu přistupovala. U představeného synagogy Jaira je tomu stejně.

Samozřejmě se nabízí otázka: „Proč to Marek v tomto případě dělá?“ V jeho evangeliu bychom našli ještě jedno v tomto podobné místo o uzdravení posedlého chlapce, ale držme se dnešního úryvku. Marek zdůrazňuje Ježíšovu moc a nechce, aby byla zastiňována zbytečnými slovy, ale je si vědom, že nás musí povzbudit, abychom si k této Boží moci dokázali najít cestičku. V obou případech je úzkost, která musela být překonána, aby nakonec mohla člověka k Ježíši přivést. Žena musela překonat, aby se v tak intimní záležitosti dokázala před ostatními svěřit Kristu a všechno mu říci. Ona překonala sama sebe. Jairos zase nesměl dát na veřejné mínění. Lidé, kteří věděli, že dítě už zemřelo a posmívali se Ježíši, on přesto víru v jeho moc neztratil. Obojí je v našem přístupu ke Kristu potřeba. Musíme překonávat stud, své vnitřní zábrany, abychom mohli ke Kristu přistoupit, a jindy nesmíme ztratit víru v Něho, když je druhými zesměšňován. Ano, on je Boží Syn, ale překonání těchto překážek, nemůžeme jeho moc ve svém životě prožít.