Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pondělí 12. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 26.06 v 19:00 - MALHOSTOVICE Za zemřelé rodiče Rampulovy a živou rodinu (kostel Malhostovice)

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

5. neděle postní - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Poselství postních nedělí stojí na samém vrcholu. Nakonec směřují k obnově našeho vztahu a odevzdanosti do Boží náruče.

Myslím, že v každém z nás je trochu dětské duše. Tak bych dnešní zamyšlení nad Božím slovem začal příběhem, který se říká prvňáčkům v náboženství, když se jim snažíme odhalit smysl Ježíšovy smrti. Malá Katka trávila prázdniny u své babičky. Babička bydlela na vesnici a pro malé děvče toho bylo na babiččině zahradě tolik úžasného. Vnímala krásu květin, modrou oblohu a zpěv ptáků. Ale ze všeho nejvíce se jí líbil veliký žlutý květ slunečnice. Dlouhou dobu se dokázala dívat, jak nastavovala svou tvář slunci. Pomalu se blížil čas jejího odjezdu k rodičům a Katka snila o tom, že by mohla mít alespoň jednu slunečnici doma. Když nasedala do autobusu, tak ji babička do dlaně strčila malé černé semínko a řekla: „Až dojedeš domů, tak ho zasaď květináče a vyroste ti také krásná slunečnice.“ Katka celou cestu držela semínko ve své dlani a zahřívala ho, aby mu nebyla zima. Avšak když přijela domu, tak se jí nechtělo strčit semínko do studené a vlhké hlíny. Maminka ji říká: „Katko, musíš to udělat, semínko v té půdě musí zahynout, aby z něho mohla vyrůst krásná slunečnice. Někdy je dobré něco ztratit, aby mohlo vzniknout něco krásnějšího.

Dnešní evangelium páté postní neděle má pro nás poslední důležité poselství před tím, než vstoupíme do velikonočních událostí. Příští květnou nedělí už budeme vstupovat do událostí svatého týdne. Za týden již budeme naslouchat pašijím a je potřebné, abychom byli na slova o Ježíšově utrpení připraveni a chápali jejich smysl. Ježíš sám v dnešním evangeliu ukazuje, že on je tím semenem, které musí zemřít, aby mohlo přinést nový život. Ale je zde jeden podstatný rozdíl oproti skutečnosti vyjádřené v příběhu o malé Katce. Ježíš nevidí především své utrpení a hrob, do něhož bude položeno jeho tělo, aby mohlo opět povstat k novému životu. On vidí především lásku svého nebeského Otce. Nepokládá tedy především své tělo do studené skály, ale do láskyplné náruče milujícího Boha. Je pro nás tajemstvím, jak je možné, že Boží Syn, jak to napsal evangelista Jan ve svém prologu: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (Jn 1,18), zároveň jako člověk mohl trpět na kříži. I když toto tajemství snad bude schopni více odhalovat na věčnosti, ale určitě si už zde na zemi můžeme být jistí, že jako člověk udělal to, co dělá celou věčnost. Zcela a bezvýhradně se dává svému Otci.

Avšak ani pro člověka Ježíše nebyla tato oddanost Otci jednoduchá. Ono napětí naplnit Boží vůli ve svém životě, jak to dobře známe, je cítit i z Ježíšových slov: „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Jako člověk bojoval o to, aby se dokázal odevzdat do Boží náruče. I o něm platilo, jak jsme slyšeli ve druhém čtení: „Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti.“ Ježíš nám tedy ukazuje, že jeho cesta oddanosti a odevzdání svého života do Božích rukou je nakonec cesta každého z nás. Ve svých těžkostech a nemocích můžeme vidět jen kříž, který s sebou musí člověk bez naděje vláčet. Anebo se to pro nás může stávat velkou příležitostí, abychom se dokázali v odevzdanosti svého života vrhnout do Boží náruče. Nakonec Bohu nemůže dát nic, co by nebylo jeho a on nám to pro naši pozemskou existenci nepropůjčil. Jediné to co je opravdu naše je vůle s ochotou mu dát svůj život. A tak tedy můžeme říci, že postní doba od první neděle postní nás vedla k tomu, abychom se dokázali více setkat se sebou samým. Abychom více poznali Boží lásku a měli odvahu se vrhnout do její náruče. Nakonec jen toto je smysl lidského jednání, které směřuje svou touhou k plnosti štěstí a života. Toto nám může dát jen Bůh, ale před tím my mu musíme dát sami sebe.