Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: 33. neděle v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 18.11 v 8:00 - za Františku Maláskovu a rodinu (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

5. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Vztah k Ježíši nakonec vždy zůstane pouhou teoretickou neosobní možností, pokud neprožijeme jeho moc ve svém životě.

Bylo to na jedné děkanské rekolekci v Třebíči. Mezi kněžími se rozproudila debata o modlitbě. Nevzpomínám si, co všechno tam zaznělo, ale jeden ze starších kněží pronesl něco v tom významu: „Mladí říkají, že se musí modlit a já jsem rád, že jsem se musel modlit.“ Ne ke všemu je člověk vyzrálý a může trvat dlouhou dobu, než k určitým skutečnostem doroste. Ono „musí“ zde funguje jako opora pro mladý stromeček, aby se nevyvrátil, dokud nezesílí a onu oporu už nebude potřebovat. Podobné je to s účastí na nedělní mši. Je poněkud moderní tvrdit, že věřím v Boha, ale přitom přece nemusím být každou neděli v kostele. To může být i do velké míry pravdou, ale nabízí se otázka: „V jakého Boha věřím?“ Lidé v dnešní době jsou ochotni pro Boha i zabíjet. Pokud mluvíme o Bohu nás křesťanů, tak do jeho tajemství uvádí Ježíš, o němž věříme, že s ním máme společenství při bohoslužbě. Víra není jen nějaké teoretické poznání, ale vztah, do něhož člověk vstupuje. Jako každý vztah má svá určitá pravidla, aby mohl růst. Tak je to také se vztahem k Bohu. Z tohoto pohledu je potom dosti problematické myslet si, že jsem křesťanem, když nepřicházím na bohoslužby a nemodlím se.

Izraelité mnohem intenzivněji než my prožívali vyvolení být Božím lidem. Účast na sobotní bohoslužbě v synagoze byla pro ně výsadou a ne povinností. Měli právo být členy vyvoleného Božího lidu. Danou skutečnost jim připomínaly různá postižení nebo nemoci způsobující kultickou nečistotu. Ježíš v dnešním evangeliu odchází ze synagogy, kde vyhnal zlého ducha z posedlého člověka a vstupuje do Šimonova a Ondřejova domu. Byl tam člověk, Šimonova tchyně stižena horečkou. Ona nemohla s ostatními slavit společenství lidu se svým Bohem v synagoze. Ježíš ji ihned uzdravuje. Množství zázraků, které Ježíš udělal právě v sobotu, odkazuje právě na tuto skutečnost, aby člověk mohl plně patřit Bohu. Osvobození od pout překážející mu k plnému společenství s Bohem. Doplňující věta, kdy hned vstala a obsluhovala je, nemá pouhý význam hostitelské povinnosti, tak důležité v jejich kultuře. Jednalo se o postoj člověka uschopněného pro to, aby mohl sloužit Bohu. Osvobození pro službu. Z pohledu dnešního světa si tyto dvě slova protiřečí. Lidé se chtějí osvobodit pro to, aby si mohli dělat to, co chtějí a ne, aby druhým sloužili. Ale nakonec v takovém postoji nacházíme prázdnotu. Každý z nás jsme stvořeni, abychom nežili sami pro sebe. Jsme stvořeni pro to, abychom se dokázali dát. A k tomu to nás Ježíš uschopňuje.

Nakonec každý z nás bude něčemu nebo někomu sloužit. A je pro člověka nedůstojné, aby se klaněl ve svém životě někomu menšímu, než je Bůh. Od začátku liturgického mezidobí, kdy jsme po Vánocích začali číst Markovo evangelium, mluvíme tedy o tom, že Ježíš přichází jako Boží Syn s mocí. Jeho moc se v životě člověka konkrétně projevuje tím, že osvobozuje člověka, uvolňuje pouta, aby mohl patřit Bohu. Minulou neděli jsme slyšeli přímo o vyhnání zlého ducha, v němž Ježíš demonstruje svou moc ve velkém. Dnešní nedělí je spíše ukázáno na množství nenápadných skutečností překážejících na cestě k Bohu. Pro Ježíše nic z toho není problém. Jen jde o to, zdali to také chceme my. Mnoho pout v našem životě zůstává proto, že bychom nakonec mu nesloužili Bohu, ale odešli za svými zálibami. Prostě jsme k tomu ještě nedozráli. Vraťme se tedy k tomu, čím jsme začali. Je dobré „že se musíme modlit a chodit do kostela“. Jenom tak můžeme vstupovat a vytvářet vztah k našemu Pánu, abychom i my prožívali, že více patříme Bohu a v tom nacházeli smysl i naplnění svého života.