Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: středa 15. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 22.07 v 8:00 - za farníky (kostel Drásov)

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > O čem píše aktuální Katolický týdeník

O čem píše aktuální Katolický týdeník

2. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Vstoupili jsme do liturgického mezidobí a opět máme zelenou barvu. První neděle mluví o povolání, což je něco velice osobního, ale i připomíná skutečnost a ptá se, jakými jsme lidmi.

Dodnes si vzpomínám na rozhovor s mladým medikem. Bylo to na nějaké rodinné oslavě, jíž jsem byl přítomen. Když se zábava uvolnila a bylo cítit, že alkohol mu pomohl trochu zbavit se ostychu, tak se pustil do rozhovoru se mnou. Snažil se mi ukázat, že i on je věřící v Boha, ale hned dodal tak nějak po svém. Jak k tomu ve svém životě dorostl a nechce si do toho nechat příliš mluvit od církve. Nevím přesně, co jsem mu na to odpověděl, ale bylo to ve významu, že i v přirozeném životě používáme znalostí a zkušeností předchozích generací. Nikdo z nás nezačíná od nuly, ale navazujeme na práci a snahu lidí, kteří žili před námi. A úplně stejné je to i ve víře. Myslet si, že Bůh musí všechno sdělit mně, abych poznal cestu, která k němu vede, je znamením určité nevyzrálosti hraničící s hloupostí až ignorací. Písmo o tom naprosto jasně hovoří, že ve vztahu k Bohu si prostě nikdo nestačí sám. Vždy nějakým způsobem budeme potřebovat pomoc druhých lidí. Bůh posílá své proroky, aby nám ukazovali cestu k němu a je třeba jejich hlas slyšet.

Na začátku dnešního evangelia stojí Jan Křtitel se svým svědectvím: „Hle, beránek Boží!“ Nesporná autorita Jana Křtitele vedla k tomu, že dva z budoucích apoštolů se rozhodli věc vyzkoumat a šli za Ježíšem. Je to ono, kdy druhý člověk poslaný Bohem, mi může pouze ukázat cestu, ale ochotu vstoupit musí mít každý sám. Jan a Ondřej tedy následují Ježíše. Asi jsou připraveni na to, že mohou být odmítnuti nebo dokonce odehnáni. Ale touha nalézt Boha je mnohem silnější. Možná už to ve svém životě zkoušeli i vícekrát a dokonce se i spálili. Nemůžeme čekat, že se nám musí napoprvé všechno povést i ve víře. I zde je často obsažen silný prvek hledání, který by se měl očišťovat a růst. Kdyby nám Bůh hned dával vše, po čem toužíme, mnohdy bychom neměli prostor dorůstat k postojům, k nimž bychom měli dozrát. Velice živé je to v modlitbě. Člověk se za něco modlí a Bůh nejedná a mlčí. Po čase začne člověk vidět věci jinak a zjistí, že jeho přání, které k Bohu vysílal, byla přízemní. Začne se od nich očišťovat a toužit po vyšších hodnotách naplňujících lidský život. Trochu nám to souzní se slavností minulé neděle, kdy se mudrci od východu museli oprostit do svých představ o narozeném židovském králi v paláci, aby nakonec nalezli Boha v betlémském Dítěti.

Vraťme se k textu evangelia, kdy Jan s Ondřejem následují Pána Ježíše. Je úžasné, jak apoštolové po setkání s Kristem začínají přivádět k Ježíši ostatní. Ondřej přivádí svého bratra Šimona, budoucího apoštola Petra. Je zde velice přesně vystavěn postup, při kterém lidé nacházejí Boha. Na začátku stojí svědectví proroka, potom je ochota jít a hledat, což nemusí být prosté pokusů a omylů a na konci je schopnost přivádět druhé lidi k Bohu. Ale jedna důležitá věc byla přeskočena. A tou je vlastní setkání s Kristem. Apoštolové na Ježíšovu otázku: „Co byste chtěli?“, odpovídají: „Mistře, kde bydlíš?“ Vůbec mu neříkají, aby jim začal vykládat o Pánu Bohu nebo aby je naučil nějakou modlitbu. Jan si celý život vzpomíná, že to bylo asi ve čtyři hodiny odpoledne. Byli několik hodin s Kristem a dokážu si živě představit, že se možná o Pánu Bohu moc nebavili. Prostě se setkali jako lidé. Chtěli našeho Pána poznat jako člověka. A to je něco velice, velice důležité. Veškeré nadpřirozeno se musí stavět na obyčejné dobré jednání všedního života. Připadne mi, že toto nám tak trochu schází. Že máme vystavěnou přesnou nauku víry, s níž často druhým šermujeme před očima, ale jako by nám scházelo, že lidé, dříve, než se s námi začnou bavit o Pánu Bohu, musí poznat naši lidskou dobrotu. A skrze poznání naší lidské dobroty, jsou schopni objevovat velikost a dobrotu Boží. Je to tedy pro nás důležité připomenutí, že být učedníkem a apoštolem pána Ježíše, znamená být především dobrým člověkem.