Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

24. neděle v mezidobí - A - 2017


promluva p. J. Buchty



Mluvili jsme o tom, že se máme scházet v Ježíšově jménu. Být připraven přijmout každého, cítit za druhé odpovědnost a v dnešním evangeliu to vyvrcholí požadavkem radikálního odpuštění. Bez toho bychom nebyli společenstvím Kristových učedníků.

Přečetli jsme krásné a podnětné podobenství z Matoušova evangelia o odpuštění. Avšak začal bych dnešní zamyšlení z jiného konce. V řečtině je označení pro Boha „Theos“ a odtud se ti, kdo věří v Boha, nazývají teisté. Samozřejmě do této skupiny patří i velká světová náboženství, kam patří i křesťanství. Od teistů se oddělují deisté, kteří tvrdí, že Bůh svět stvořil, ale již se o něho nestará. Má se za to, že deistický postoj je velmi rozšířen mezi svobodnými zednáři. Samozřejmě náš křesťanský postoj se s tím názorem ostře rozchází. Bůh nejen svět stvořil, ale jak nám říká Písmo, neustále vstupuje do lidských dějin a snaží se překonat lidskou hříšnost svou milostí a zaslíbeními, aby nás přivedl k naplnění ve věčném životě. Pokud se na to podíváme lépe, mnoho lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou teisté, jsou ve skutečnosti deisty. V Bystřici mi vařila na faře jedna stará paní, matka čtyř dcer. Byla velice zbožná a těžko nesla, že její dcery a vnuci nežili křesťanskou víru. Jednou jim domlouvala, že by měli chodit do kostela a její vnuk ji na to odvětil: „Proč babičko? Všechno co máme, jsme si udělali sami, bez Pána Boha.“ Bůh člověka a svět nejen stvořil, ale neustále v bytí udržuje. Bez toho, aniž by Bůh na každého z nás neustále láskyplně myslil, bychom se okamžitě obrátili v nicotu. Bez této starostlivé Boží péče nejsme schopni ani pozdvihnout ruku nebo se nadechnout. Nakonec všechny naše schopnosti a možnosti jsou jeho nezaslouženým darem.

Jak víme, Písmo Nového zákona je napsáno v řeckém jazyku. Ale co je zajímavé, řečtina nemá jednotné označení provinění před Bohem, jako je v našem jazyku hřích. Pokud si dobře vzpomínám, opisuje se trojím vyjádřením. Tím prvním případem je dluh, druhým chybné rozhodnutí a třetím něco jako minutí cíle. Když se každý den modlíme modlitbu Páně „Otče náš“, tak v původním textu v Písmu je uvedena první varianta – dluh. Zde tedy úplně přesně ona prosba zní: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ Pokud si uvědomíme, že každý den žijeme z Boží dobroty a lásky a my nejenže nejsme vůči Bohu dostatečně vděční, ale také dokážeme jít ve svém jednání proti Božím přikázáním, tak můžeme poznávat, že dluh se každým dnem zvyšuje. Žijeme na úkor Boží dobroty, kterou, ani kdybychom dělali cokoliv, nejsme schopni splácet. Dnešní podobenství, které nám zjevuje Boží smýšlení, nás však nechce tímto vědomím zdrtit. Bohu nevadí, že žijeme z jeho dobroty, to ani nijak jinak nejde. Dokonce mu i tolik nevadí, že ve svých hříších ho urážíme a mnohdy jeho lásku vědomě odmítneme. Má s námi trpělivost jako otec se svým dítětem. Ale je pro něho nepřijatelné, když my sami z jeho lásky a odpuštění žijeme, nejsme schopni otevřít své srdce vůči těm, kteří jsou ve stejné situaci jako my.

Osobně vnímám smysl pro realitu, která je v podobenství obsažena. Dluh spoluslužebníka činil sto denárů, což nebyla maličkost. Pokud si uvědomíme, že jeden denár byla odměna za dvanáctihodinovou práci, tak nám z toho vyjde zhruba pět měsíčních platů, avšak proti mnoha milionové pohledávce, možná až miliardové, jež měl služebník u svého Pána, to byla maličkost. Nakonec můžeme říci, že schopnost odpustit vychází z pokory. Člověk si je vědom svých dluhů před Bohem a chápe, že i on se musí chovat k druhým, jak se Bůh chová k němu. Naše neodpuštění je vlastně projevem nevěry a až jakési zabedněnosti, že nám vůbec nedochází ona pravda, že žijeme z Boží lásky. Je zde ovšem jedna nezanedbatelná skutečnost, a tou je řazení dnešního podobenství v osmnácté kapitole, kdy Ježíš mluví o církvi. Společenství Ježíšových učedníků je postaveno na odpouštění. Bůh z nás neustále činí své děti tím, že nám odpouští hříchy a tento zákon musí platit i mezi námi, jinak bychom se ocitli mimo.