Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

12. neděle velikonoční - A - 2017


promluva p. J. Buchty



Jsme posláni hlásat Boží království. Bůh potřebuje naši ochotu a snahu, ale nakonec to na nás nestojí.

Před týdnem jsme se opět vrátili k nedělím liturgického mezidobí a začali jsme pročítat Matoušovu 10. kapitolu. V evangeliu jsme slyšeli o vyvolení apoštolů. Ježíš tyto své učedníky posílá, aby hlásali Boží království. Zde se často v naší víře promítá velké nepochopení. Být Ježíšovým učedníkem znamená být i jeho spolupracovníkem. Prostě jedno bez druhého nejde. Náš vztah k Pánu se nikdy nestává pouze nějakou teoretickou záležitostí, ale pokud ho žijeme správně, tak cítíme, že jsme do vztahu k němu vtahováni a nutně se to projevuje na našem životě. Už je to dlouhá doba, když jsem četl myšlenku Jana Pavla II., který vyjádřil, že víra v životě člověka roste, když se křesťan snaží svou víru hlásat. Jak jsme tedy zakončili bohoslužbu před týdnem - Bůh počítá s každým z nás. Kněz je ve svém hlásání velice omezen. Má sice možnost mluvit a vystupovat jménem církve, ale lidé především potřebují vidět a sdílet hodnoty křesťanství v životě. A v tomto případě je každý křesťan nezastupitelný. Mluví se o královském kněžství. Kněz je prostředník mezi Bohem a lidmi. Ve svém služebném kněžství hlavně skrze vysluhování svátostí přináší lidem Boží milost. Ale nositelem Boží přítomnosti pro tento svět by měl být každý pokřtěný.

V tom má každý z nás nezastupitelné místo. Protože pouze já žiji v nějaké originální životní situaci a můj život je propleten předivem vztahů s druhými lidmi – věřícími i nevěřícími. A zde skutečně záleží na mé vyzrálosti, jak jsem schopen opravdově přinášet křesťanské hodnoty. Byla vyslovena myšlenka, že člověk je natolik veliký, nakolik velikou ve svém životě nese myšlenku Boha. Žitý vztah k Bohu a poznání Boží velikosti a dobroty potom přetváří jednání člověka. Druzí lidé na našem jednání mohou vidět, jaké mám poznání Boha. Pokud jsem nesnášenlivý, sobecký, popudlivý a nedokáži odpustit, tak to něco pravdivého o mém (ne)křesťanství vypovídá. Křesťanství není jen o tom, jak jsem zvládl potřebná pravidla jednání v tom smyslu, že vím, co mám v kostele dělat, křesťanství je především o postojích a hodnotách, které člověk uvádí do svého života. Zde se potom naše víra hluboce propojuje s lidskou vyzrálostí. Nakonec by nás naše víra měla vést k tomu, abychom byli více lidmi. A zde by si člověk mohl říci, že není natolik vyzrálý, aby byl schopen hlásat Boží království. A tak raději zůstane stát opodál. Raději, aby nic nezkazil, nebude nic dělat. Ale to také nejde. I zde platí, že chybami se člověk učí. Je třeba také mít důvěru, že Bůh je tak mocný, aby byl schopen vyvážit všechny mé nedostatky. To, co ode mě Bůh očekává, je prostě dobrá vůle v tom, čeho jsem schopen.

Ale nejde to bez jedné důležité ctnosti – pokory. Chtít dělat všechno (často podle sebe), anebo nic a nechtít se postupně učit a přijímat políčky, nakonec ukazuje, že mi nejde o Boha, ale o sebe, svou realizaci. Nakonec snaha nějak se podílet na hlásání Božího království v církvi vede k rozvoji víry a lidského dozrávání. V dnešním evangeliu Pán Ježíš pokračuje a dává svým učedníkům rady v jejich misijní činnosti. Několikrát zde zaznívá ono tolik v Písmu frekventované slovo: „Nebojte se!“ Při hlásání Božího království jsme nuceni vystupovat sami ze sebe a stávat se služebníky. Nedělat, co a jak bych já chtěl, ale dělat to, co je potřeba. Daný postoj nejen hluboce „prokvašuje“ víru člověka, ale také v něm člověk začne okoušet mnohem více. Ono to nestojí na něm. On je služebníkem někoho většího, než je sám, Toho, kdo to všechno drží ve svých rukách. Ví, že i pozemské prohry mají v Božím prozřetelném plánu své místo, aby si Bůh vše nakonec dovedl ke svému cíli. Ona zkušenost se nakonec přelévá do života dotyčného křesťana a vnáší do jeho života pokoj, který svět dát nemůže.