Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

6. neděle velikonoční - A - 2017


promluva p. J. Buchty



V křesťanství nejde jen o to být hodným a slušným člověkem, což je samo o sobě dobré a potřebné. Jde o mnohem více. Mít účast na tajemství Božího života a přítomnosti v tomto světě.

Minulou neděli jsme začali číst Ježíšova slova pronesená při Poslední večeři. Je tomu každý rok a provázejí nás v druhé polovině doby velikonoční. Mluvili jsme o tom, že bychom měli znovu nahlédnout na to, co Pán říkal během svého veřejného působení ve světle Kristova vzkříšení. Pokud čteme o Ježíšových skutcích a uzdravování, tak je nám to bližší. Více tomu rozumíme a dokážeme si to představit. Takové jednání je v mezích našeho pozemského smýšlení a kategoriích, které známe. Ale pokud se s Kristem octneme ve večeřadle a nasloucháme jeho slovům, najednou mnoha věcem nerozumíme. Snad bych mohl použít obyčejný příběh z našeho pozemského života. Chlapec, anebo i děvče, se zakouká do té druhé nebo do toho druhého. Líbí se mu nebo jí, co může na tom druhém vidět svýma očima. Ale pokud ten vztah správným způsobem trvá, tak se pomalu odpoutává od těch vnějších věcí a stává se více duchovním. Přichází jakési souznění duší, vzájemné vnitřní pouto, které se do velké míry oprošťuje od těch vnějších věcí. Na stáří síly a krásy ubývá, ale narůstá vnitřní prožívání. Je to skutečnost, které rozumějí jen ti dva. A stejným způsobem se můžeme dívat na Ježíšovo jednání. Jeho veřejné působení nám chce přinést hmatatelně Boží dobrotu a lásku. Jsou zde skutečnosti, jež můžeme vnímat svýma očima. Ale tím vším nás Ježíš chce právě uvádět do vnitřního vztahu, který člověk okouší a prožívá svým srdcem.

Je to tedy něco, co se nedá pozorovat očima, zde už nastupuje vnitřní prožitek. A proto nám mnohdy tato Ježíšova, tak mnohdy nesrozumitelná slova, zůstávají vzdálená. Ale snad se pro to nemusíme tolik trápit. Ježíš to řekl svým apoštolům v době, kdy jim také nerozuměli. Ale slyšeli je a až přišel čas, tak vše pochopili. I my se musíme naučit svému Pánu s otevřeným srdcem naslouchat a mít důvěru, že až přijde čas, tak vše pochopíme. A zde je potom také odpověď, kdy člověk si může říci: „Proč se mám snažit chodit do kostela, modlit se a spoustu ostatních věcí, které druzí lidé nedělají a také žijí. Můj život dokonce v mnohém nemusí být lepší než jejich. Dokážou se chovat slušným a spořádaným způsobem než mnozí, kteří do kostela chodí. Cesta k pochopení a naplnění Ježíšových slov vede skrze postoj víry, v němž se stále znovu a znovu učíme svému Pánu naslouchat. Bůh v našem životě zůstává tajemstvím a náš Pán nás vede, abychom toto tajemství dávající smysl našemu životu mohli objevit. Jak to říká na jiném místě: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jn 17,3) Skutečnost Boha tedy stojí v našem životě jako největší výzva, jíž bychom měli naplnit. Můžeme to sice hodit za hlavu, ale jen on je věčný, jak jsme o tom mluvili v souvislosti s Ježíšovým zvoláním: „Já jsem…“, ale potom náš život zůstane uvězněn v pomíjivém řádu našeho světa.

Apoštolové byli zarmouceni, když Kristus začal mluvit o svém odchodu. Ale Pán jim jasně říká, že je zde nenechává jako siroty. Zatím vše pozorovali a Ježíšův duch působil mimo ně. Oni to mohli vidět svýma očima, ale od chvíle, kdy Kristus od nich odejde, Kristův duch bude jednat skrze ně. Oni to ve svém životě přímo budou prožívat. Nebudou jen diváky, ale aktéry. To je skutečnost, která by měla nastat i v našem životě. Nikdo už nám ji nemusí ukazovat nebo dokazovat, ale sami ji prožíváme. Pokud křesťan hledá ve své víře jen samé mimořádnosti a zjevení, tak vlastně přehlíží a nežije onu základní rovinu křesťanství okoušení Boží blízkosti a jednání ve svém životě. Ale má to stále ten stejný požadavek, o němž Pán mluví. Zachovávat jeho přikázání. Stále znovu se tedy ptejme, jak vážně bereme Ježíšova slova, abychom do tajemství Boha přítomného v našem životě mohli vstupovat.