Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

4. neděle velikonoční - A - 2017


promluva p. J. Buchty



Prožili jsme Velikonoce a neděle dobrého pastýře je nutným závěrem. On je ten, který nám přináší plnost života.

Krátce před Velikonocemi, kdy jsme slyšeli o vzkříšení Lazara, jsme mluvili o tom, že Janovo evangelium obsahuje jen sedm zázraků. Pokud bychom chtěli být přesní v Janově terminologii, tak bychom použili slovo znamení. Mluvili jsme o tom, že tato znamení začínají proměněním vody ve víno na svatbě v Káni a postupně gradují a končí vzkříšením Lazara. Avšak není to to jediné, co je v Janově evangeliu sedmkrát. Jeho evangelium obsahuje i sedmero Ježíšových zvolání začínajících slovy: „Já jsem.“ Ono vyjádření „já jsem“ má pro židy hluboký teologický původ. Mnozí z nás by mohli říci: „Co je na tom?“ I já takové vyjádření třeba i několikrát za den použiji. Ale zde se dostáváme do problému. Kdo z nás by mohl použít takové vyjádření před sto lety? Tehdy jsme ještě nebyli. A kdo z nás bude moci dané spojení vyslovit za hodinu, zítra nebo dokonce za rok? Jinými slovy nikdo z nás si není jistý svou existencí. Jen jeden to může říci s naprostou suverénností: „Já jsem. Já mám bytí v plnosti a nejsem ve svém životě na ničem a nikom závislý.“ Proto také Bůh při setkání s Abrahámem v hořícím keři odpovídá: „Já jsem, který jsem.“ (2 Moj 3,14) Ozvěnu této Boží výpovědi, tak důležité pro Starý zákon, můžeme vnímat i v Ježíšově jednání.

Ale vraťme se k dnešní neděli tradičně nazývané „nedělí dobrého pastýře“. Čtvrtou nedělí velikonoční, kdy už jsme přestali číst evangelia o sekání učedníků se vzkříšeným Pánem, nám církev předkládá důvěrný vztah ke Kristu, který mezi námi je, anebo by měl být, totiž vztah pastýře a jeho ovcí. Vyjadřuje se ona něžnost, s níž se Pán stará o nás, jeho lid. Velikonoce mluví o novém životě, který nám přenesl Pán svým vzkříšením. Ale to se neodvíjí v nějaké teoretické a neosobní rovině. Je to záležitostí vztahu. Byli jsme od Boha stvořeni jako osoby. Osoba nenachází naplnění své existence v sobě samotné, ale ve vztahu vůči druhé osobě. Jinými slovy, člověk nachází smysl svého života v druhé osobě. To předpokládá důvěrný vztah, schopnost se zcela dát a také zcela druhého přijmout. Tou nejvlastnější formou, kde se takové odevzdání a přijetí, bytí v druhém uskutečňuje, je manželství. Manželství je hlavní, ale ne jedinou formou. V lidské společnosti existují i jiné formy vydání se a přijetí, v nichž člověk slouží druhým. Ale nakonec i manželství je sice důležitá, ale pouze příprava na vztah silnější než smrt. Vztah, láska silnější než smrt. Není to naše láska, ale láska Ježíše Krista, která pro nás zemřela, avšak smrt ji nebyla schopna udržet v hrobě. Jeho láska k nám je silnější než naše smrt. My se však učíme tuto lásku přijímat a odpovídat na ni. Učíme se jí také v základních lidských vztazích. Proto církev neustále vede manžele k věrnosti.

Dnešní neděli, i když nese název „dobrého pastýře“ a mluví se v ní o ovcích, Ježíše jako dobrého pastýře nepředstavuje. Na jiném místě náš Pán říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ (Jn 10,11), ale dnes slyšíme jeho slova: „Já jsem dveře.“, nebo: „Já jsem dveře k ovcím.“ A dané přirovnání nemá menší vypovídající hodnotu. Jak je možné, že ve čtyřicátých letech minulého století, v době, kdy většina našeho národa byla křesťany, se dostali komunisté k moci? To stejné můžeme říci o nacistickém Německu nebo bolševické revoluci v Rusku. Kdyby všichni křesťané rozlišovali, jestli daní mocipáni nebo revolucionáři k nim přistupují skrze Ježíše, anebo přelézají plot ovčince, tak by k těmto hrůzám nemuselo dojít. Avšak žádná doba není nedůležitá. My sice žijeme v klidu, ale naše postoje a smýšlení pomalu připravují to, co přijde za dvacet, padesát nebo sto let. Znovu jsme tedy voláni, abychom se zamýšleli nad tím, komu dopřáváme náš sluch. Přichází k nám skrze Ježíše Krista? Protože všichni ostatní jsou jen lupiči, kteří působí zkázu.