Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

6. neděle v mezidobí - A - 2017


promluva p. J. Buchty



Opět jsme voláni, abychom se přiklonili k Bohu. Abychom vzali vážně to, co nám Ježíš říká. Tím se snažíme o opravdové dobro.

Víme, že Ježíšovo slovo občas provokuje. Máme určité zaběhlé představy o životě a Ježíš nám to dokáže bořit. Osmerem blahoslavenstvím, které jsme slyšeli předminulou neděli, jsme začali pročítat Horské kázání zachycené v Matoušově evangeliu. Je to obdoba Řeči na rovině u Lukáše. V těchto celcích evangelisté soustředí hlavní rysy Ježíšova veřejného působení. Ježíš je zde představen jako Učitel. V případě Matoušova evangelia jako nový Mojžíš. Jako Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, aby lidem přinesl Boží přikázání, tak i Matouš zahajuje Ježíšovo učení slovy: „Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je.“ (5,1n) Celé toto Ježíšovo učení je potom zakončeno slovy podobenství o dvou stavitelích, z nichž jeden stavěl na skále a druhý na písku. Naslouchat Ježíšovým slovům, brát je vážně a uskutečňovat ve svém životě znamená stavět dům svého života na skále.

Ale vraťme se k časté nekonformnosti v Ježíšových postojích. Již jsme se toho dotkli v případě blahoslavenství, kde nám Ježíš ukazuje možnosti a hodnoty, kde bychom je jinak nehledali. A dnešní evangelium se nese v duchu ostrého až nepochopitelného vyjádření: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ Nechci zde opakovat skutečnosti, že farizeové na sebe byli velice přísní a snažili se o nejdokonalejší věrnost vůči Bohu. Dokázali toho udělat opravdu hodně, aby mohli obstát před Bohem. Jakou tedy dokonalejší spravedlnost bychom museli mít, abychom mohli uskutečnit Ježíšovy požadavky? Je to vůbec možné? Hodně nám může pomoci apoštol Pavel, který řešil problém ospravedlnění ve svých církevních obcích. Snažil se ukázat, že vůle člověka, který se snaží svým jednáním a skutky toho udělat před Bohem mnoho, nikdy nebude dostatečná. My prostě nemáme na to, abychom svým přirozeným jednáním dokázali zachovat veškerou náročnost Božích přikázání, a tím být před ním bez viny. Nakonec takový postoj svádí ke kupčení s Bohem, kdy chci být s ním „vyrovnaný“, a nic mu nedlužit. Což ke konečnému důsledku vede k pocitu nezávislosti na Boží dobrotě. Boží dobrotu nepotřebuji, protože nepotřebuji jeho odpuštění, protože si to vyřeším sám. Tento postoj je nakonec lží a o žádnou spravedlnost se nejedná.

Jediné co má opravdovou hodnotu před Bohem, protože nakonec i všechny naše dobré skutky, jsou plodem jeho darů, může být naše víra. Důvěra, s níž přijímáme do svého života Boží požadavky a necháváme se od něho vést. Ona vyšší spravedlnost tedy není ve větším hromadění dobrých skutků, ale v jiném vnitřním postoji, s nímž k Bohu přistupujeme. Takový vnitřní přístup potom mění lidské jednání v hloubi srdce. Jen když se chceme svěřit Božímu vedení a v důvěře mu odevzdáváme svůj život, tak se také v nitru můžeme rozcházet se zlem, které je součástí našeho života a spoutává nás. Tímto chci říci, že není možné vytrhnout kořen zla, jehož plody ve špatném lidském chování vidíme, aniž bychom se plně svým srdcem přiklonili k Bohu. Špatné lidské jednání totiž vyrůstá z postojů lidského srdce. Nejde tedy jen o to, abych si zachoval dekorum a eleganci v jednání s druhými lidmi. Ale měl k nim respekt a považoval je za své bratry. Nejde jen o to, abych byl mravně bezúhonný v jednání se ženami, ale abych viděl jejich důstojnost a nedíval se na ně smyslnýma očima. Je zde ještě jedna věc, na níž jsme Kristovými slovy upozorněni. Nejedná se o procházku růžovým hájem. Náročnost Božích požadavků zabíhá až do morků kostí. Nemůžeme si sekat údy, ale ono zapření, kdy člověk musí osekávat své neuspořádané touhy, takové useknutí skutečně připomíná.