Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pondělí po 2. neděli adventní  | nejbližší Bohoslužba bude: 12.12 v 18:00 - za Boženu Skoupou, sourozence a živou rodinu - MALHOSTOVICE (kostel Malhostovice)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

3. neděle v mezidobí - A - 2017


promluva p. J. Buchty



Znovu nás Pán volá, abychom dokázali vstoupit do opravdového vztahu k Bohu. A my se na toto volání učíme odpovídat.

Vstupem do liturgického mezidobí po Vánocích jsme o nedělích začali číst druhé čtení z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. Úryvky z tohoto listu nás budou provázet celou první část liturgického mezidobí až do doby postní. Každé ze tří čtení má v nedělní bohoslužbě své místo. Vrcholem je samozřejmě četba evangelia, v němž nasloucháme slovům samotného Božího Syna. První čtení určitou svou myšlenkou souzní a připravuje k přijetí poselství evangelia. Druhé čtení ukazuje na praktické uskutečňování víry ve společenství církve, jak nás k tomu vedou Duchem Svatým obdařeni apoštolové. Minulou neděli jsme přečetli pouhé první tři verše z prvního listu Korinťanům. Pozdrav apoštola Pavla, který ihned mluví o povolání do stavu svatých. Mluvili jsme o tom, že biblický pojem svatosti nespočívá především v rovině mravní bezúhonnosti. Svatost znamená náležet Bohu, který jediný je svatý. V naší snaze opravdově náležet Bohu potom jeho svatost proniká i do našeho života.

Daná skutečnost je první věcí, na níž apoštol Pavel ihned v začátku svého listu upozorňuje. Toto vědomí je klíčem k pochopení celého křesťanského života a Božího jednání. Bůh nejedná tak, abychom se zde ve světě měli dobře. On jedná tak, aby nás přiváděl ke svatosti. A používá k tomu všechny prostředky, dokonce i naše slabosti a hříchy. Nikdy z tohoto svého úmyslu neustoupí a bude v našem životě vytvářet neustálý neklid, dokud svého cíle nedosáhneme. Přes onu pevnost Božího vedení s námi dokáže jednat s takovou mírností a taktem, jak toho ani my sami mezi sebou nejsme schopni. Bylo by dobré si tuto skutečnost důrazně uvědomit. Zde je pravý kořen neklidu a nespokojenosti obsažený v našem životě. Papež Jan XXIII. údajně prohlásil větu: „Nic v životě křesťana nezanechává takový neklid jako odbývaná modlitba.“ Špatnou a odbývanou modlitbou křesťan rezignuje na ono Boží volání. V jeho životě se neuskutečňuje to odpovídání na Boží volání ke svatosti. Asi by bylo dobré si tento základní vztah, na němž stojí křesťanství znovu uvědomit. Každý z nás máme ve svém životě určité postavení a role, jež musíme zaujímat. Mělo by v nás narůstat vědomí, že tím základním vztahem je naše povolání být Božím synem nebo dcerou.

Dnešní nedělí apoštol Pavel pokračuje ve vytýčení základních skutečností našeho křesťanství. Píše ve svém listě Korinťanům o roztržkách v jejich církevní obci. Vyjmenovává jednotlivé autority, k nimž se Korinťané hlásí a vyčleňují se vůči ostatním. Do stejné řady jmen Pavla, Apola, Petra zahrnuje i samotného Krista. Jakoby jim tím ukazoval, že nad jejich, možná i oprávněném zastávání určitého názoru, stojí vyšší skutečnost a tou je jejich jednota. Nemůžeme chtít patřit Kristu, pokud se vyčleňujeme vůči ostatním věřícím, a tím rozdělujeme jednotu Kristova tajemného těla – Církve. Ovšem to neruší v církvi rozdílnost pohledů a sympatií s určitými autoritami a proudy. Jednota se právě uskutečňuje v rozdílnosti, v níž každého z nás Bůh povolal. Jednota církve může být snadněji pochopena na příkladu rodiny, v níž se objevují různé povahy a zájmy, ale soudržnost rodiny a vzájemné přijetí a láska stojí nad tím. Myslíme si, že proniknutí do hloubky naší víry a tajemství Boha musí mít člověk nějaké zvláštní mystické schopnosti, a přitom dokážeme přehlížet obyčejné přijetí druhého křesťana v jeho rozdílnosti nebo také i nevyzrálosti. Naše církev se stala církví vysoce intelektuální, což není špatné, ale budeme se muset učit více vzájemným vztahům a soužití, abychom mohli být skutečnou Kristovou církví hodnověrnou našemu světu.

Začátek liturgického mezidobí nám tedy staví před oči dvě otázky. Jak odpovídám na Boží volání ke svatosti a jak dokážu vytvářet a žít jednotu s ostatními věřícími? Vždy když zavírám své srdce nějakým způsobem těm druhým, jako bych je zavíral samotnému Bohu.