Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

Slavnost Matky Boží P. Marie - 2017


promluva p. J. Buchty



Nový rok, nový čas našeho života. A měli bychom se zamýšlet, jak ho chceme prožít.

Když jsem byl v Tišnově, tak nejoblíbenější mše na Nový rok byla večerní. Je to do značné míry pochopitelné. Před lety jsem slyšel, že jeden známý a poměrně rozšafný kněz mluvil v tom smyslu, že křesťané mají o Silvestru klečet na kolenou, modlit se a kát se za své hříchy. Trochu mě to překvapilo, a když jsem ho uviděl, tak jsem se na to zeptal. A skutečně mi to potvrdil. Prostě to byl jeho pohled na věc, který je určitě do značné míry pravdivý. Připadne mi, že je to spíše přístup Jana Křtitele. Ježíš se naopak přirozenému lidskému slavení nevyhýbal. Ale také řekl o svých učednících, že přijdou dny, kdy se budou postit. (Mt 9,15) Určitě by se nám neměl vytratit postoj věřícího člověka, který s vděčností přijímá Boží dary a odevzdává se do Boží prozřetelnosti. I když je Nový rok zasvěceným svátkem, dnes ho máme k tomu ještě v neděli, přesto se mi líbí přístup církve, která nám nedává nějaké dlouhé a náročné texty z Písma, jak tomu třeba bylo o slavnosti Narození Páně. Jako by nám lehce chtěla připomenout základní skutečnosti.

Nejprve jsme slyšeli čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Jsou zde obsažena slova Aronova požehnání. Jakoby nám dnešní bohoslužba připomínala důležitost Božího požehnání. Svět, v němž žijeme, s touto skutečností již moc nepočítá. Naše vyspělá civilizace dosáhla mnohých výdobytků, které dokáží usnadnit život. Ale to ještě neznamená, že člověk nachází smysl svého jednání. Oproti našemu blahobytu můžeme vidět upachtěnost a nespokojenost. Stále je živá pravda o našem bytí, že lidský duch překračuje veškeré viditelné skutečnosti. Věci tohoto světa nás v konečném důsledku nenaplní. Je to něco, na co každý z nás ve svém srdci kývne. Ale potom přijde první ráno a vyskočíme z postele a rychle do práce. A kde je Bůh se svým požehnáním? Často prakticky ukazujeme, že je vůbec nepotřebujeme. Že nepotřebujeme se ráno setkat s naším Pánem. Že náš spěch a výkonnost jsou důležitější. Udělejme si každé ráno chvíli, kdy se setkáme s Bohem a veďme k tomu naše děti. Plody pravidelné ranní modlitby jsou mnohem větší, než si v první chvíli jsme schopni uvědomit. Vztah k Bohu vždy funguje nenápadným způsobem. Člověk se pravidelně modlí a nějak se samozřejmostí mu docházejí pravdy naší víry. Člověk se nemodlí a nějak nenápadně, aniž si to uvědomuje, se vzdaluje.

Samozřejmě o ranní modlitbě a její prospěšnosti by se mohlo mluvit dlouho. Ale dnes nabídnu pouze jeden z plodů souznících s dnešním druhým čtením a obavami obsaženými v životě každého z nás. Období komunizmu bylo období jakési bezbarevné šedi, kdy plnost života byla tlumena totalitní ideologií. V devadesátých letech jsme prožívali euforii spojenou s počátečními problémy tržního hospodářství a našeho vstupu do svobodného světa. Říkali jsme si: „To chce čas.“ A po letech vidíme, že problémů neubývá, spíše přibývá. A náš život může být naplněn mnohou úzkostí. Jsou zde potíže, které nemůžeme změnit, a strach se nám lepí na paty. V tomto světě jsme totiž jako všichni lidé svázání zlem a existuje pouze jeden způsob, jak z něho vycházet. Vztah k našemu nebeskému Otci, který se v základu projevuje modlitbou. Když se modlíme, prožíváme, že je zde Někdo silnější než veškeré zlo kolem nás. A navzdory tomu všemu můžeme být svobodnými, protože jak říká Ježíš - bez vůle nebeského Otce se nám ani vlas z hlavy neztratí. (Lk 21,18) Tento vnitřní klid a nadhled nemůžeme nikde jinde získat.

A posledním je příklad P. Marie. Dávala svůj život do Božích rukou, což mnohdy neznamená nicnedělání, ale hluboké nasazení pro Boží plány. Neměla to jednoduché a ani my to nebudeme mít. Přesto člověk udělá mnohem více. Něco smysluplného směřujícího do věčnosti.