Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: pátek 28. týdne v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 21.10 v 8:00 - VŠECHOVICE (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2017 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo > 7. neděle v mezidobí - A - 2017

7. neděle v mezidobí - A - 2017

Soubor promluv k jednotivým bodům Desatera

 

1. přikázání

 Bratři a sestry, první přikázání v desateru bereme nějak samozřejmě. Přiznejme si, že většinou nám první slova modliteb unikají a člověk je říká velmi zběžně, ať je to modlitba Páně – Otče náš, nebo andělské pozdravení. A právě v prvních slovech často bývá skryta největší krása a vlastní poselství. Ne jinak je tomu i v desateru Božích přikázání. Je pravdou, že naše katechizmové: „V jednoho Boha věřiti budeš“, v Písmu sv. nenajdete. Desatero je obsaženo v 2M a 5M. Sv. Augustin některá dlouhá přikázání zjednodušil do krátkých formulí. Ale právě u prvního přikázání se nám vytratila uvozující věta celého desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mě.“ Nejprve něco udělal Bůh, udělal z Izraelity svobodného člověka, ale tuto svobodu mohl žít jen v závislosti na Hospodinu a v poslušnosti jeho přikázání.

 Nám se trochu vytrácí dar věčného života, zaslíbené země. Svého cíle - spásy - mohu dosáhnout jen v závislosti na svém Bohu. Zachovávání Božích přikázání mě k tomu uschopňuje. Je to tedy návod, jak žít, abych měl jistotu , že svůj život žiji tak, abych se neminul cílem spásy. Ježíš shrnul povinnosti člověka k Bohu těmito slovy: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Víra je tedy odpovědí na Boží povolání nebo chcete-li obdarování, kterého se mi dostalo. Mnoho lidí chápe víru pouze v rozumové rovině, uznání, že Bůh existuje. To víra křesťana předpokládá, ale je to málo.Spíše bychom mohli vyjádřit víru jako důvěru. Člověk Bohu důvěřuje a spoléhá se na jeho slova. A zde je něco, co často dělá potíže. Spolehnutí oproti našim lidským výhodnějším řešením. Mnoho lidí si neuvědomuje, že ono spolehnutí se na Boha i tam, kde se nám zdají jiné cesty lepšími, je to,  co dělá víru vírou. A dokonce si musíme říci, že v životě přijdou chvíle, kdy člověk bude muset zavěsit i svou existenci, naplnění lidského života na Boha. Velkým biblickým příkladem víry je Abrahám a jeho dvě zkoušky.

 Jsou příklady z minulosti, kdy mnoho lidí pro menší výhody, které nabízel komunistický režim, dokázali svou víru skrývat nebo kličkovat. Lepší by bylo říci, že víru neměli. Nespolehli se na Boha a jeho vůli i pod někdy malým tlakem ustupovali z věrnosti Bohu. Dnešní doba útočí jinými zbraněmi. Může jít o cestu mamonu – majetku a peněz. Mnoho lidí – podnikatelů - nemá čas chodit do kostela. Nedokáží zavěsit svůj život a spolehnout se na Boží přikázání. I když budou mít méně, tak budou realizovat svůj život směrem k věčnosti. Věčný život je klíčové slovo, nakolik Bohu věříme, natolik se dokážeme vzdát pozemských hodnot pro věčné.

 První přikázání zahrnuje tři ctnosti – víru, naději a lásku. Děti v náboženství se učí, že ctnost – mravní kvalita – dobrý návyk, stojí ve středu mezi dvěma krajnostmi. Nedostatek víry způsobuje hřích nevěry nebo pochybování o víře. Nemyslí se těžkosti ve víře, které naopak mohou být znamení skutečně žité víry. Nejasnosti ve víře je třeba odstranit poučením. Na druhé straně, kdy se víra vymyká zdravému rozumu, stojí hřích pověry (pátek třináctého, černá kočka přes cestu atd.) Ale pozor může se jednat o úchylku náboženského cítění, když se normální zbožnosti přikládají kouzelná účinnost (když se pomodlíš tolikrát tuto modlitbičku a u toho rožneš tolik svící, tak vysvobodíš tolik duší). Všimněte si toho posunu. Opravdová zbožnost přetváří ducha člověka, aby byl hoden Boží milosti. Tyto způsoby zbožnosti však chtějí působit magicky. Na základě vykonaného skutku získat nadpřirozené dobro. Přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným znamením, bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do pověry.

 Naděje je jistota, že Bůh mi dá vše potřebné milosti pro dosažení věčného života. Je spojena s bázní – neurazit Boží lásku a přivolat trest. Nedostatkem naděje je hřích zoufalství. Člověk přestává doufat, že mu Bůh pomůže, aby dosáhl spásy. Nebo nedoufá v odpuštění hříchů. Na druhé straně stojí hřích opovážlivosti. Člověk si myslí, že se spasí sám, nebo přehnaně spoléhá na Boží všemohoucnost nebo milosrdenství.

 Poslední božskou ctností je láska. Láska k Bohu nemá horní hranici, vždy bude nedostatečná. Je dobré si připomenout slova P. Ježíše: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Mnoho křesťanů se snaží dělat kdovíjaké pobožnosti a poutě a zapomínají, že nové přikázání P. Ježíše zní: „Milujte se navzájem, jako já jsme miloval vás.“ Láska k Bohu není co do intenzity našeho citu, ale do ocenění (mít Boha a jeho přikázání jako největší hodnotu). Nedostatek lásky je hřích nevděčnosti, lhostejnosti, vlažnosti a omrzelosti nebo lenosti k duchovním věcem. Vážný hřích je nenávist vůči Bohu.

 Proti těmto hříchům je třeba postavit kult klanění, kdy člověk uznává Boha jako svého Pána. Uznává také svou nicotnost tvora. Klanění jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa (sláva, majetek, kariéra). Postoj klanění se v základu uskutečňuje v modlitbě. Modlitbou stavíme hráz proti nevděčnosti, lhostejnosti, vlažnosti a omrzelosti ve vztahu k Bohu. Modlitbou projevujeme svou víru, důvěru, závislost na Bohu. Je pravdou, že náš život v mnohém nesplňuje Boží požadavky, tak alespoň musíme Bohu říkat, že se o to chceme snažit a vyprošovat si jeho pomoc. Řekni mi, jak se modlíš a já ti řeknu, jakou máš víru. Pokud člověk nemá potřebu pravidelné modlitby, tak jeho víra buď má velké trhliny, nebo ji vůbec nemá. Víra není jen záležitostí neděle, ale i všedního dne, proto je třeba denně se modlit!

 Čeká na nás další seznam hříchů proti prvnímu přikázání. Ale zvláště v prvním přikázání, více než u jiných, platí ne tolik, co člověk nemá dělat, ale naopak co má dělat. Jinými slovy pokud o svou víru pečuji, modlím se, vzdělávám se (náboženství u dětí) a snažím se podle víry žít, tak si vytvářím správný postoj, který mě dokáže vyvarovat úchylek ve víře. Ne nadarmo se říká, že svědkové Jehovovi nejvíce získávají mezi vlažnými a nevzdělanými křesťany.

 Modloslužba se netýká jen uctívání nepravých kultů, klanění se nějakým bůžkům. Ona na sebe bere nové podoby. Jednu dobu, když jsem jezdíval do Lísku za Domanínem, kde se věřící scházeli k bohoslužbě v kostele, scházeli se mladí muži na fotbal (peníze, moc, rozkoš, stát …) „Nemůžete se klanět Bohu i mamonu.“

  Věštění a magie - snaha o ovládnutí duchových sil pro službu člověku. Odhalovat budoucnost. Oblast, která je Bohem zakázaná a nejen, že zatěžuje hříchem, ale může i vážně narušit psychiku člověka. Jedná se o uchylování k horoskopům, astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se různých médií, nošení amuletů. Do této oblasti patří také čarodějnictví a spiritismus. Je třeba být na pozoru u tzv. přírodních léčebných metod – léčitelé – aby jejich léčba nezabíhala do této oblasti.

 Hříchy proti úctě k Bohu je svatokrádež a svatokupectví. Svatokrádež je znesvěcení posvátných věcí, osob a míst, nedůstojné zacházení se svátostmi (zapření těžkého hříchu ve zpovědi, sv. přijímání v těžkém hříchu), ukradení věci, která je dána Bohu (obraz z kostela). Svatokupectví je kupování nebo prodávání Božích darů a milostí za peníze. Lidé chodí „zaplatit za mši“. Mše se nedá zaplatit, ale tím penízem vyjadřují obět, kterou dávají Bohu za odsloužení mše.

 Poslední problém je ateizmus, který je kolem nás tolik čitelný. A to je vždy důvod k zamyšlení pro nás křesťany. Lidé by skrze náš život měli přicházet k poznání Boží existence a jeho dobrotě. Jak to říká P.Ježíš: „Aby lidé viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho otce v nebesích.“

 

2. + 3. přikázání

 Bratři a sestry, minulou katechezí jsme rovnýma nohama skočili do probírání desatera Božích přikázání. Desatero je vlastně přirozený mravní zákon, který poznáváme skrze svědomí. I kdybychom desatero neznali, přesto vědomí těchto příkazů neseme v sobě. Jenže hřích zatemňuje, proto Bůh, aby se některé oblasti mravního zákona nevytratily, zjevuje příkazy v psané formě. Velikost člověka m.j. spočívá v jeho svobodě. Tam, kde je svoboda, je také odpovědnost. Boží přikázání bychom neměli chápat jako plot, který nám znemožní cestu, ale spíše jako patníky, které nám vymezují prostor, ve kterém můžeme správně uskutečnit své lidství. To, co vytváří člověka člověkem, je jeho vztah k Bohu. Bůh mě nechává svobodně rozhodovat, ale za své rozhodnutí také nesu odpovědnost, zda se mé lidství bude naplňovat a jednou vstoupím do plného společenství s Bohem, ke kterému jsem stvořen.

 Druhé přikázání je oproti prvnímu přikázání odlehčeným tématem. Myslím si, že toto přikázání není pro naši dobu moc aktuální, protože lidé jsou k Bohu spíše lhostejní. Ve starém zákoně zní: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.“ Mít úctu k jménu, znamená mít úctu k jeho nositeli. Víte, že Izraelité z přílišné úcty, jméno Boží vůbec nevyslovovali. V pozadí stojí magické praktiky pohanských náboženství, které vztahy ke svým bohům spojovali s možností ovládnutí svého božstva. Můžeme vidět v druhém přikázání suverenitu Boží, která nenechá tvora se sebou disponovat. Podobné postoje jsou neustále živé i v dnešní době, když slyšíte: „Tolik jsme se modlil k Bohu, aby uzdravil … a on to neudělal, a tak v něho nevěřím, nemodlím se.“ Ten člověk neměl před Bohem postoj víry – pokorné úcty, ale snažil se Boha ovládnout a využít pro své cíle.

 Starozákonní chápání jména je hlouběji než u nás spojeno s jeho nositelem. Znát něčí jméno, znamená znát jeho podstatu. A skutečně, už ve starém zákoně se Bůh zjevuje, odhaluje jménem velikost svého bytí. Tím dává člověku možnost jeho jméno do určité míry znesvětit. Proroci napomínali starozákonní lid : „Vy jste moje jméno znesvětili mezi národy.“ Přístup a poznání Boží existence je do značné míry  vázáno na lid, který stojí Bohu blízko. To stejné platí i v novém zákoně, kdy nám P. Ježíš přináší nový synovský vztah k Otci. Tím se stáváme Bohu blízkými, ale svým špatným životem se můžeme stát velkou překážkou v poznání jeho dobroty pro ostatní lidi. Říkat každý den Otče náš, je nejen vztah důvěry, kdy člověk právem očekává Boží pomoc, ale také vztah odpovědnosti, aby se můj život nejvíce podobal Božímu jednání.

 Z tohoto pohledu můžeme více pochopit hříšnost braní Božího jména nadarmo. Nejedná se ani možná tolik o to, co člověk dělat nemá. Bezduchým vykřikováním jména Božího a svatých (což bývá i častým jevem mezi křesťany) jen ukazuje na neuvědomělost nebo lhostejnost svého vztahu k Bohu. Pokud přece k němu cítím úctu tak mě můj postoj k němu nedovolí takovým způsobem jednat. Nejtěžším hříchem proti 2. přikázání je rouhání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu. Nebo také mluví posměšně o Bohu. Jsou to tedy slova, která jsou spojena s úmyslem, který znamenají. Rozdílem od rouhání je klení, které sice slovně vyjadřuje nadávku Bohu, ale člověk to tak nemyslí. V Písmě je psáno: „Bůh se nenechá posmívat.“ Možná znáte skutečné tresty, které dolehly na lidi za hřích rouhání. Dalším hříchem je křivá přísaha. Přísaha je dovolávání se Boha za svědka. Kdo přísahá lživě, tak z Boha dělá lháře. Svatost Božího jména vyžaduje nepoužívat přísahu k malicherným věcem.

 Třetí přikázání je poslední z první desky desatera, které upravuje náš vztah k Bohu. Tato tři přikázání ukazují, jak máme milovat Boha. Bůh jako ten na kterého se spoléhám, ke kterému mám náležitou úctu a kterého ctím v den sváteční. Připadá mi, že dnešní člověk chápe zbožnost jako nějakou dobročinnou akci pro Boha. My na světě máme tolik starostí a ještě si najdeme čas, Bože, abychom šli v neděli do kostela. Ale tento postoj je základním omylem. Zbožnost je otázka spravedlnosti, jako dělník má právo, aby mu byla vyplacena mzda za vykonanou práci, tak Bůh má právo abychom ho ctili jako svého Pána a Dárce veškerého dobra. Vzpomínám si na rozhovor s jednou mladou paní, která mi řekla: „Víte pane faráři, já sice do kostela nechodím, ale poctivě se starám o své staré rodiče.“ A mluvila pravdu. Od druhých lidí se mi to potvrdilo a později jsem se o tom sám přesvědčil. A tehdy jsem jí na to řekl, že cítí odpovědnost ke svým rodičům za dar života, vychování, ale jak je možné, že upírá úctu Bohu, který je počátkem veškerého dobra, které přijímáme? Bylo cítit, že se zarazila, asi čtrnáct dní jsem ji potom neviděl a potom od té doby jsem ji pravidelně vidíval zúčastňovat se nedělních bohoslužeb. Je to poměrně nedávno, kdy jeden ministrantík pronesl v zákristii, že v neděli nemáme povinnost chodit do kostela. Tak jsem na něho vykulil oči a řekl jsem, že povinnost máme.

 Ale abych to vzal od začátku. „Pomni abys sváteční den světil.“ Nese v sobě první rozměr stvoření. Bůh dává člověku šest dní, aby pracoval a zajišťoval si svůj život na zemi. Sedmý den má člověk zanechat této činnosti a najít si čas na Boží oslavu, aby dal Bohu najevo svou závislost. Nejen prací svých rukou dokáže naplnit svůj život. Bylo by dobré si připomenout, že všechno se nedá koupit a staří lidé počítali s něčím, čemu se říká „Boží požehnání.“ Člověk toho sice nemusí mít tolik, ale může žít šťastnější a vyrovnanější život. Den Páně není dnem nicneděláním, toto chápání pak člověka vede k tomu, že naplňuje neděli podle svého – výlety, sportem. Neděle je den Páně. Člověk má zaměřit svou pozornost k Bohu, který má být jeho cílem. Tím si člověk také odpočine od denních lopot a není otrokem práce.

  Těžká a výdělečná práce v neděli bez nutné potřeby je tímto přikázáním zakázána. K závažnému jednání před Bohem stačí práce v délce konání dvou hodin. Bohužel jsem slyšel ve zpovědi slova: „Nemohl jsem v neděli do kostela, protože jsme měl práci.“ To není důvod omluvný, ale přitěžující. Právě proto v neděli nepracujeme, abychom měli čas na Boží oslavu. Samozřejmě se zde nepočítá práce, jejímž zanedbáním bych způsobil velkou újmu sobě nebo někomu jinému (sezónní zemědělské práce). Ježíšovo slovo: „Když vám do jámy v den sobotní padne osel, nepůjdete ho vytáhnout?“ Také sem patří práce, které jsou nutné pro dobro společnosti nebo nutně nepřetržité provozy. Ale sami víte, k čemu má dnešní doba sklony, udělat z lidí otroky, jen když se točí peníze. Třetí přikázání má také sociální rozměr. Nejen abych já mohl odpočívat, ale také dovolit druhým lidem, aby v neděli mohli odpočinout (podnikatelé, vedoucí pracovníci).

 Druhý rozměr třetího přikázání je vykoupení. Proto neslavíme jako sváteční den sobotu (vrchol stvoření u židů), ale neděli – den zmrtvýchvstání P. Ježíše. Neděle jsou takové malé velikonoce. Nový život, který Kristus přinesl o Velikonocích a který jsme přijali při křtu, obnovujeme nedělní liturgií. Jeden pán při rozhovoru před křtem svého dítě řekl: „Pane faráři, já nevím, co po mě chcete. Nechodím sice do kostela, ale jsem slušný člověk a budu tak své dítě vychovávat.“ To že je člověk pokřtěn, není na základě, že je slušný člověk (i když se to předpokládá), ale že věří v Ježíše Krista a žije podle toho. Ve křtu nám byl dán nový život, který potřebuje další prostředky, aby se mohl rozvíjet. Proto potřebujeme přicházet do shromáždění církve, kde se setkáváme s Kristem, nasloucháme jeho slovu (abychom se co nejvíce Kristu svým životem podobali) a přijímáme další svátosti, hlavně svátost oltářní, která jako chléb vyživuje můj vztah k Bohu. Z této potřebnosti se časem v životě církve vykrystalizovalo církevní přikázání, být v neděli a zasvěcené svátky na mši sv. (není to jednou za 14dní nebo za měsíc, za rok, ale každou neděli). Je v tom obsažená zkušenost církve, která v tom vidí nutnost mého křesťanského vztahu k Bohu.

 Porušování této závažné povinnosti se může snadno stát těžkým hříchem. Velkou odpovědnost zde mají rodiče, kteří mohou svým dětem dávat pohoršení. Samozřejmě od mše omlouvá nemoc, opatrování nemocného, malého dítěte atd., dopolední účast po noční směně nebo jiný vážný důvod. Dobrou pomocí pro nemocné jsou televizní nebo rozhlasové přenosy bohoslužeb, které ovšem zdravým lidem nenahrazují účast na mši. Mše v neděli by měla být tak ceněna, že by člověk na ni šel za příznivého počasí až 5km tam a 5 km nazpátek. Samozřejmě v dnešní době aut a dopravních prostředků i dále.

 Někdy se mladí lidé ptají, zda je potřebné se modlit, když na to člověk nemá náladu. Potom se jim říká, že se modlí pro Boha, ne pro sebe. A podobně to můžeme vztáhnout i na nedělní mši. Člověk nemusí mít náladu, může se cítit unavený, může být v zemi, kde jejich jazyku nerozumí, ale jsme ve shromáždění, které oslavuje Boha a to je prvořadé, ne já, ale Bůh. Tím, že se zúčastňuji, dávám Bohu něco svým postojem najevo. Proto mají povinnost být na mši děti od sedmi let, které většině částí mše nerozumí. Zde bych prosil rodiče mladších dětí, aby s citlivostí přistupovali k jejich účasti na liturgii, aby lidem stojícím okolo, byla dopřána možnost se na obřad soustředit.


 

4. přikázání

 Dnešní katechezí opouštíme první desku desatera, přikázání která se týkala vztahu k Bohu. Ukazovala na ctnost zbožnosti. Zbožnost není postavena v rovnici žít dobře a nad to také být zbožný. Mnoho lidí řekne,že by rádi ale nemají nato čas. Zbožnost je otázka spravedlnosti vůči Bohu. Dávat mu, co mu náleží. Je to také otázka pravdivosti mého života. Jak říká sv. Otec, mnoho lidí žije ve lži – jakoby Bůh neexistoval. Začínáme druhou desku desatera, která vymezuje správný vztah – lásku k sobě a druhým lidem. Lidský život je krásný, vznešený a po člověku vyžaduje náročné postoje, kterým se celý život učíme. Jen tehdy budeme naplňovat své lidské bytí a tím prožívat štěstí člověka, které v podstatě nespočívá ve vnějších věcech.

 Čtvrté přikázání je jediné, které slibuje od Boha odměnu: „ … abys dlouho žil a dobře ti bylo na zemi.“ Jedná se o vyjádření Božího požehnání. Rodina je místem, kde se člověk učí úctě k člověku. Nese v sobě základní autoritu přirozeného práva – rodiče. Můžeme tedy říci od úcty, která je spojena s poslušností vůči autoritě v rodině, ale vůbec v celé lidské společnosti, se odvíjí naplněný život jednotlivce i celé lidské společnosti. Jeden pán, který hodnotil neshody u svých mladých, řekl větu: „Oni se prostě nemají rádi.“ Tam, kde není láska mezi lidmi, se i maličkosti stávají velkým problémem. Úcta a láska není totéž, ale úcta vymezuje lásce prostor, ve které se může uskutečňovat. Jedná se také o přijetí slabosti druhých, jejich tělesné i povahové omezení. V knize Sirachovcově se mluví krásnými přísliby pro ty, kteří mají trpělivost se starými a nemohoucími rodiči. Vím, že je to mnohdy těžké, ale právě v přístupu ke starým, nemocným, k postiženým dětem se vytváří něco krásného ,co dělá člověka člověkem. A právě znamením  lidskosti lidské společnosti je, jak se dokáže o tyto lidi postarat.

 Čtvrté přikázání se tedy týká vztahu k rodičům. Ale můžeme vidět, že svým poselstvím zabíhá do všech vztahů v lidské společnosti. Jsme povinni respektovat a ctít všechny, kterým Bůh pro naše dobro předal svou autoritu. Rodina je základní buňkou lidského společenství, kde se člověk učí těmto postojům, aby je dovedl správně použít v celé lidské společnosti. Často máme představu, že čtvrté přikázání se týká jen dětí. Ale to je omyl. Boží přikázání byla dána pro dospělé lidi. Úcta k rodičům, jak si přeje Bůh, se týká především dospělých lidí. Naše děti se mají učit úctě k nám od naší úcty k našim rodičům. Hříchu bych se dopustil nějakou neúctou vůči rodičům nebo zanedbáním péče v jejich nemohoucnosti ve stáří (nakolik je to pro mě možné). Některé sklony - odsunout své staré rodiče do různých ústavů, aby nám „nepřekáželi“, mohou být vážným hříchem proti čtvrtému přikázání. Rodiče jsou po Bohu našimi největšími dobrodinci, proto úcta k nim zavazuje po celý život.

 Je také dobré říci, že pouze v mládí se spojuje úcta s poslušností. Dospělí lidé mají povinnost své rodiče ctít ale nikoli poslouchat. Zvláště citlivou oblastí mohou být zásahy rodičů do manželství svých dětí, které tím může být i rozvráceno. Kdy se člověk stává dospělým, se těžko přesně stanoví, je to spíše pozvolný přechod, který začíná asi kolem osmnáctého roku. Ale určitě je to den svatby, kdy dítě odchází od svých rodičů, i kdyby mu bylo sedmnáct a bydlelo s nimi pod jednou střechou. Problém doby, kdy se sezdávaly děti, je asi trochu za námi. Další oblastí bývá víra, kdy rodiče nutí své děti k návštěvě bohoslužeb a neuvědomují si, že tím Bohu dělají medvědí službu. Jen své děti více vůči Bohu uzavřou. Dospělý člověk se nemůže do ničeho nutit, určitou dobu to třeba vydrží, ale tím více se uzavře, až se postaví proti. Někdy je v chování rodičů cítit, že se ve víře snaží dohnat, co zanedbali při výchově v mládí.

 Samozřejmě čtvrté přikázání se netýká jen vztahu k rodičům a ostatní lidské autoritě, ale také povinností které má autorita vůči podřízeným na prvním místě povinnosti rodičů vůči dětem. Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu, duchovní formaci. Většinou není problém, aby rodiče dopřáli svým dětem všechna dobra pro jejich tělesný růst. Větší problém je už s mravními postoji, kterým se má dítě učit. Je pravdou, že do velké míry se dítě setkává s morálkou světa, která se může velmi rozcházet s představami rodičů. Ale také je pravdou, že do podstatné míry záleží na rodičích, jaké ovzduší obklopuje děti v rodině. Jinými slovy, jako má dům dveře, aby bylo zabráněno nezvaným hostům, tak také rodiče musí vytvářet jakousi mravní závoru, přes kterou nepouští to, co se jim nelíbí. Za to nesou rodiče odpovědnost. Pokud mohu říci ze své zkušenosti dítěte, mnohdy jsme od rodičů slyšeli, když jsme reptali, že u druhých to děti můžou: „My nejsme u Nováků, ale jsme u Buchtů.“ a tím to zhaslo. Velkým nebezpečím je televize, násilné počítačové hry, různé časopisy pro „náctileté“ ,při jejichž čtení by se dospělý člověk červenal. Vím, že je to mnohdy boj, který vyžaduje velkou moudrost a mnohdy chtít vše, může znamenat ztratit vše. Problém může také být v nevyzrálosti nás dospělých, že jsou určité věci, které by na nás děti měly vidět a nevidí.

 S mravní výchovou je velmi úzce spjatá i náboženská výchova. Mnoho rodičů, kteří chtějí křtít dítě a víru nepraktikují, často na otázku náboženské výchovy odpovídají, ať se samo rozhodne, zda víru přijme nebo ne. V této odpovědi je cítit neuvědomělý vztah k víře. Jako v ostatních oblastech dítě potřebuje pevnou ruku rodičů, aby bylo vedeno k tomu, co je pro něho opravdovým dobrem, tak to platí i o víře. Jeden tatínek mi dokonce řekl, že ve své dceři vidí osobnost a nechce ji nijak ovlivňovat. Představte si zmatek tohoto světa a spoustu názorů a dítě v osmi letech, které nemá žádnou zkušenost, by se mělo samo rozhodnout. Právě proto, aby se jednou stalo osobností, potřebuje v dětství pevné vedení k dobrým hodnotám, o které se v dospělosti může opřít. Dítě má právo na pevné a nepopulární postoje svých rodičů, kterým sice teď nerozumí, ale které ocení ve třiceti, čtyřiceti letech. K tomu každý vychovatel potřebuje notnou dávku odvahy. Je pravdou, že víra je nakonec rozhodnutí každého člověka, ale na rodičích tkví odpovědnost, jaké ovzduší víry doma vytvářejí. Pro děti, zvláště chlapce, je velmi důležité, aby vidívaly svého otce modlit se. Rodiče by sami měli být bohatí svým vztahem k Bohu a také do něho uvádět své děti, jako úplně něco přirozeného. Nemalou roli při náboženské výchově hraje postoj rodičů, když se jejich pozemské zájmy střetnou s Božím zákonem. Děti to podvědomě vnímají a vpisuje se jim to do jejich vztahu vůči Bohu.

 Výchova svých dětí je základní právo rodičů, ale také jejich povinnost. Pokud se někdo podílí na výchově dětí, tak jen s vědomím rodičů a pod jejich dozorem. Zvláště citlivou oblastí je sexuální výchova. Škola je určena k získávání znalostí, ne k předkládání hodnotového žebříčku, proto nemá sama od sebe právo k této výchově. Rodiče by měli kontrolovat jakým způsobem se to děje. Vím, že je to mnohdy ideál, ale je třeba abyste o tom věděli a konali, co je ve vašich silách. Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit si své povolání a svůj životní stav. To nepodlého poručnictví rodičů, ale také mají povinnost si vyslechnout radu svých rodičů.

 Jak již bylo řečeno, čtvrté přikázání přesahuje rámec rodiny a směřuje k celé lidské společnosti. Máme povinnost spolupracovat na dobru lidské společnosti a poslouchat jeho veřejnou autoritu, pokud neodporuje požadavkům svědomí. Dobrá rodina je jako oáza, ze které vytékají vřídla lidských hodnot a činí okolní společnost lepší.


 

5. přikázání

 Bratři a sestry, prošli jsme přikázání vůči Bohu. Hned za nimi následuje čtvrté, které ochraňuje největší autoritu po Bohu a tou jsou rodiče. Čtvrté zabíhá do celé lidské společnosti a upravuje její mezilidské vztahy – vytváří základy správného řádu mezi lidmi. Následuje páté přikázání, které se po společném dobru dotýká nejcennějšího pozemského dobra jednotlivce a tím je život. Páté přikázání zní naprosto jasně: „Nezabiješ“. To se týká lidského života. Bůh učinil člověka pánem na této zemi (samozřejmě ze svého panství se budeme odpovídat Bohu). Je to také něco, čím se podobáme Bohu. On nechce vše řídit sám, ale předává člověku pravomoc nad tímto světem. Dává nám účast na své moci. Vše je člověku podřízeno. Vše může člověk (s rozumem) ovládat a i zabíjet. Lidské vládě je vyňato jen jedno – lidský život. Panství nad lidským životem patří výhradně do Boží pravomoci.

 P. Ježíš přenáší starozákonní přikázání z negativní formy do pozitivní. „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům ´Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.´ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš , že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. “ Nestačí jen bratru ubližovat skutkem, je třeba si hlídat své postoje vůči němu ve svém srdci. A dokonce jsme odpovědni za utvářeni vztahu. Podobný duch už zazněl ve SZ ihned po bratrovraždě Ábela. Kain odpovídá Bohu: „Což jsem strážce svého bratra?“ V kontextu je cítit postoj Boží, i když to tam neznělo: „Ty jsi strážce svého bratra.“ Tímto duchem mluví celé PS. Křesťané si mnohdy hlídají čistotu svého srdce a chápou to nejvíce v oblasti smilstva – šestého přikázání. Ale před šestým stojí páté, které je důležitější. Jeden kněz mi říkal, že mnohdy se soustředíme na různé neřesti a uniká nám, že žijeme v nepřátelství, nenávisti, neodpuštění se svými bližními, natož křesťany. To je zahrávání si se svou spásou. P. Ježíš mluví naprosto jednoznačně.

  Lidský život je posvátný. … Člověk jako jediný zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli.(KK 2258). Člověk jako jediný z celého tvorstva je schopen poznávat a chválit svého Stvořitele. Mohu sáhnout na život druhého člověka jen v případě oprávněné obrany. To netvoří výjimku ze zákona Stvořitele, ale člověk chrání svůj život (mě nevinného), jako vyšší dobro před útočníkem, i za cenu jeho zabití. Nejedná se tedy působit zlo, ale chránit vyšší dobro. Samozřejmě se myslí přiměřená obrana, nakolik je člověk v dané chvíli schopen se dobře rozhodnout. K tomu se dá připodobnit postoj lidské společnosti - státu, který se chrání proti útočníkovi válkou, jenž musí být zase v daných mezích, jako poslední možnost. Jak říká sv. Otec, jedná se vždy o selhání lidskosti. Společnost se také může bránit i trestem smrti proti závažným zločincům. Ale jak opět říká sv. Otec, naše společnost už má ve většině případech možnosti tyto lidi tak izolovat, aby společnosti dále neškodili. Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých. (KK 2265) (Policie, vojáci,…).

 Vážným proviněním proti pátému přikázání je hřích vraždy. Jedná se o úmyslné zabití bližního, pokud nebylo v rámci oprávněné obrany. Může se jednat o odmítnutí pomoci ohrožené osobě nebo zanedbání nějakých zásad, které mohou přivodit smrt. Samozřejmě do této oblasti spadá riskování se životem (jízda autem, nebezpečné sporty atd). Dalšími hříchy jsou umělý potrat a přímá eutanazie. Jen Bůh je pánem života od jeho počátku až k jeho konci. (KK 2258) Postoj víry církve je, že ve chvíli oplodnění vzniká nový lidský jedinec, kterému Bůh vlévá nesmrtelnou duši. Tento postoj potvrzuje genetika, která určuje převratnou událost početí, od té chvíle už to je jen vývoj. Věda potom samozřejmě nedokáže určit hranici, kdy vzniká lidský jedinec. Rodiče mohou plánovat porodnost dovolenými prostředky před početím, nikoliv po početí. Církev trestá potrat zvláštním trestem –exkomunikací - ženu, lékaře, který provedl zákrok a člověka, který ženu k zákroku pohnul (partner). Tím chce církev ukázat na závažnost hříchu přes lhostejnost společnosti (zabíjen nevinný člověk, který se nemůže vůbec bránit od lidí, kteří by ho měli na prvním místě chránit). Mnohdy se tato oblast stává citlivou při ohrožení zdraví a dokonce života ženy. Nelze však dosáhnout dobra tím že se zabije člověk. Potraty přerůstají až v hříšnou strukturu naší společnosti, za kterými budou stát i jiné zájmy než zdraví člověka. V případě potřeby je třeba se radit nejen s lékařem, za kterým stojí určitá mašinérie, ale také s moudrým knězem, který dokáže odpovědně poradit v otázkách svědomí. Potrat je vážným hříchem nejen proti novému životu, ale také vůči přirozenosti ženy, která je nasměrována k tomu, aby dala život. Vzpomínám si na rozhřešení, které jsem uděloval starým babičkám, které v sobě jako kámen nesly toto provinění.

 Prenatální diagnostika (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, respektuje-li život a integritu zárodku a lidského plodu a je-li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení … Těžce však odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat: Diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti.(KK 2274) Jakákoliv manipulace s lidskými zárodky (děti ze zkumavky), klonování, používání jako pohotový biologický materiál je nedovolená. Odporuje důstojnosti lidské osoby být počat, nošen a zrozen jiným způsobem než určil Stvořitel. Věda může pomáhat v tomto přirozeném způsobu zrození lidské osoby, ne ho nahradit.

 Dalším problémem, který v dnešní době nabývá na aktuálnosti, je přímá eutanazie. Spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Často je vedena záměrem ukončit život s těžkou nemocí. Je to spojené s vytrácením křesťanských hodnot, kde i nemoc a utrpení mají svou cenu. Neznamená to, že člověk si nemůže přát smrt. Může se i za smrt modlit, ale nesmí nic udělat a opomenout, aby se řádně staral o svůj život. Nejedná se ani o udržení života za každou cenu. Člověk je povinen použít řádných prostředků ve společnosti dostupných. Není povinen použít nadstandardní lékařské péče. V dnešní době se začíná mluvit i o právu na smrt – neprodlužovat život za každou cenu. Lze z vážného důvodu tišit i velkou bolest prostředky, které rychle zkracují život.

 Člověk není pánem života druhých, ale ani svého. Život jsme si nedali a nemůžeme si ho ani vzít. Hřích sebevraždy je vážným proviněním. Církev v poslední době přehodnotila svůj postoj k sebevrahům, protože nemůžeme vědět, nakolik tam byla soudnost a také přičitatelnost daného jednání. Pátým přikázáním je člověk veden, aby se řádně staral nejen o svůj život a život druhých, ale také o dar zdraví. Nezdravý způsob života je také hříchem. Nejedná se jen o drogy, přemíra pití alkoholu a nepřiměřené kouření, ale také třeba zanedbávání pohybu, prevence atd. Zdraví není nejvyšší hodnotou. Člověk svůj život i zdraví může obětovat pro hodnoty vyšší. V případě zdraví, do správné míry, si může člověk něco z života dopřát a při tom si mírně zdraví škodit.

 Člověk není jen tělo. Připodobněním můžeme „zabít“ i duši druhého člověka. Do této oblasti padají hříchy pohoršení a navádění ke hříchu. Navádění je přímé vybízení ke zlému jednání. Ale pohoršení je jednání (nemusí být samo o sobě špatné), které svým příkladem navádí bližního ke špatnému jednání. Kristova slova: „Kdo by pohoršil jednoho … .“ Tato oblast je zvláště citlivá ve výchově dětí a zvyšuje závažnost hříšného jednání.

 Nejen můj život, ale život každého člověka, je velkým darem Božím, nejen pro něho, ale také pro mě. Člověk, pokud chce opravdově milovat Boha, nemůže být lhostejným k druhým. Mnohdy by člověk chtěl milovat celý svět, všechny lidi, to po nás Bůh nežádá. Miluj především toho, koho máš před sebou!

 


6. přikázání   -   Humanae vitae   -   2006

            Bratři a sestry, dnešní katechezí budeme pokračovat v tématu 6. přikázání, ale jak již jsem předeslal, z pohledu manželského života. Jen bych se krátce vrátil k tématu minulé neděle, kde jsme mluvili o 6. přikázání všeobecně. Můžeme říci, i když přikázání zní negativně „Nesesmilníš“, přesto nechce člověku brát nějaké potěšení ze života, ale chce ho vést k plné schopnosti milovat a tím do nejhlubšího naplnění života. Kvalitní mezilidské vztahy, které pomáhá správně žitý pohlavní život vytvářet, se potom nutně promítají do vztahu k Bohu. Pokud nebudu schopen vstoupit do plného postoje lásky vůči druhému člověku, pak to nedokáži ani ve vztahu k Bohu.

            Dnešní katechezí se dotkneme asi nejpalčivějšího problému vůči Božímu zákonu. Nechci zakrývat, že i určitý počet „dobrých“ křesťanů má výhrady k učení církve, která hájí přirozený zákon. Tato katecheze si nebude dělat nároky vše vyčerpávajícím postojem vysvětlit a ozřejmit. Spíše může být úvodem k rozhovorům, které mohou proběhnout v různých skupinách farního společenství. Když vydal papež Pavel VI. v roce 1968 encykliku Humanae vitae, tak se setkal s poměrně silnými kritickými ohlasy. Očekávala se změna v postoji církve vůči antikoncepci, ale po nástupu papeže Jana Pavla II. bylo toto učení církve, která hájí přirozený zákon daný Bohem, encyklikou Evangelium vitae, znovu potvrzeno a zdůrazněno. Církev nikdy nezměnila své učení v oblasti víry a mravů. Proto to nemůžeme očekávat ani teď. Je třeba se vážně zamyslet nad autoritou církve. Zda je pro mě církev místem posvěcení a hlasem živého Boha.

            Nejdříve je třeba říci, že všichni křesťané jsou povoláni ke svatosti. Tím jsme všichni povoláni k plnosti lásky. V našem následování Ježíše Krista ze strany Boží neexistuje nějaká prostřednost nebo polovičatost. Proto Bůh od nás vyžaduje úplnou čistotu, abychom byly schopni úplné a neporušené lásky. Láska znamená nežít uzavřený sám do sebe, ale žít svůj život pro druhé. V církvi jsou dvě svátosti, které člověka na svátostné úrovni do této služby uvádějí, a to je svátost kněžství a svátost manželství. Těmito svátostmi se vstupuje do služby životu. Kněz ve farnosti pečuje o duchovní život Božích dětí. On je povolán, ne aby rozhodoval, kdo se stane nebo nestane křesťanem, ale aby sloužil Božímu lidu. A věřící od něho tuto službu právem očekávají. A právě naplnění poslání kněze a jeho štěstí je právě do vstoupení danosti služby, která se od něho vyžaduje. On tedy není ten, kdo rozhoduje, ale kdo přijímá. Rozhoduje Bůh. A přesně na stejném principu je od Boha postaveno manželství. Manželé jsou Božími spolupracovníky, aby přijímali a ochraňovali jim od Boha svěřený život dítěte. Jen v přijetí tohoto úkolu, podle Božího řádu, může manželství dosáhnout svého naplnění a tím i štěstí.

            V dnešní době se stále více setkáváme, že manželé si osobují právo na Boží postavení. Oni chtějí rozhodovat, jakým způsobem budou přiváděny jejich děti na svět (narážím na různé způsoby oplodnění, které obcházejí tělesný akt manželské lásky), nebo dokonce zda jejich počaté děti nechají žít a zrodí k životu. A právě do této oblasti patří i problém antikoncepce. Encyklika Humanae vitae prohlašuje za zavrženíhodný „jakýkoli zásah, který buď vzhledem k předvídatelnému manželskému spojení, nebo při jeho uskutečňování,  nebo v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit reprodukci života.“ (Humanae vitae) Jinými slovy, jakékoli jednání manželů před, při a po pohlavním styku, které zamezí početí dítěte, je proti Božímu zákonu a tím je hříšné. Církev dále připomíná závažnost tohoto jednání, které je objektivně těžkým hříchem.

            Proč je toto jednání těžce hříšné? Odporuje přirozenosti člověka a tím ničí jeho schopnost milovat. Každé manželské spojení má dva významy – projev vzájemné lásky a utvrzování životního společenství a otevřenosti k životu. Proti oběma cílům se dané jednání prohřešuje. V prvém případě odmítá přijetí celistvosti osoby s plodností manželky nebo manžela. Chtít z druhého pouze něco (v tomto případě sexuální potěšení) je vlastně zneuctěním jeho osoby, i kdyby on s tím souhlasil. Vždycky se jedná o zneuctění našeho Stvořitele – Boha. Lásce se můžeme učit jen tehdy, když druhé lidi a věci přijímáme takové, jaké jsou a ne, když si je přetváříme k vlastnímu obrazu - to je sobectví.

V druhém případě je antikoncepce prohřeškem proti zrození nového života. Manželská láska, která je dobrem, nese také v sobě vlastnosti dobra. Pravé dobro se rozlévá a snaží se dávat dále. Bůh chtěl, aby manželé, kteří jsou bohatí vzájemnou láskou, se podělili o štěstí svého života s dětmi, které přivedou na svět. Antikoncepce svou povahou se stává nepřátelskou vůči lidskému životu. Chápe zrození dětí jako zápor a ne klad. Tím rozkládá čistotu lásky životního spojení muže a ženy, které ve svých důsledcích narušuje celou společnost.  Jinými slovy, je to jed sobectví, který je vpouštěn do řeky života hned u pramene. Rád to vysvětluji na příkladu střílení z pušky, kdy nepatrná odchylka mušky v hledáčku udělá ve svém konečném důsledku velké minutí cíle.

            Dalším velkým nebezpečím antikoncepce je připravovaná půda pro potrat. Nakonec, kde selže, tam nastupuje potrat. Zde už se nejedná o narušení čistoty lásky manželů, ale do přímého porušení práva na život třetí osoby. „Bohužel v myšlení lidí se stále více stírá rozdíl mezi antikoncepcí a potratem. Den ode dne tomu také stále více napomáhá výroba chemických prostředků, nitroděložních tělísek a podkožních injekcí, které jsou stejně snadno distribuovány jako antikoncepční prostředky, ačkoliv vlastně zasahují člověka v nejranějším období jeho života a způsobují ve skutečnosti potrat.“ (Evangelium vitae)

            Církev ovšem neříká, aby manželé přistupovali k početí a zrození dětí neodpovědně. Církev hájí přirozenost člověka, kterou do nás vložil Bůh, která člověka vede k pravé schopnosti milovat. Tím také upozorňuje na přirozený cyklus plodných a neplodných dní ženy. „Existují-li tedy vážné pohnutky, aby mezi narozením dětí byl větší odstup z důvodu tělesného nebo duševního stavu manželů nebo z důvodů vnějších, je možno této dispozice využívat.“ (Humane vitae) V žádném případě se nejedná žít sexualitu a mít z ní potěšení a přitom se vyhnout početí a zrození dětí. Důvody pro vyhnutí se početí poznávají a zdůvodňují ve svém svědomí před Bohem manželé sami. Nejedná se o nějaký diktát církve. Církev jen chrání správný řád předávání lidského života. Kdy a kolik dětí - je záležitostí svědomí manželů před Bohem. Mnoho lidí se na metodu přirozeného plánování rodiny, která využívá plodných a neplodných dní dívá nedůvěřivě. Je to spojeno s neznalostí. Jsou vyškolení instruktoři, kteří uvedou manželské dvojice do problému. Každý manželský pár by si měl získat náležité informace.

            Co dělat v případě, kdy jeden z manželů nesouhlasí s hříšným jednáním druhého manžela? Pokud se nejedná o potratové prostředky, je potřeba říci, že manželství je větší hodnotou než vyvarování se antikoncepčních prostředků. Ale musí dát při vhodné příležitosti najevo svůj záporný postoj k takovému jednání. Na muži leží větší odpovědnost.

            Chci skončit tím, čím jsem začal. Každý z nás je povolán ke svatosti. Kněžství a manželství jsou cesty ke svatosti. A víme, že Bůh po nás žádá mnoho. Ale kvůli nám. Jen tehdy, když se naučíme plně milovat, můžeme také být plně šťastní. Svatí nejsme, ale máme být na cestě ke svatosti. A nutnou pomůckou je svátost smíření. Bůh ví o naší slabosti. Vzpomínám si na jeden rozhovor, kdy jsme se bavili o nějaké normální lidské schopnosti a jedna paní prohlásila: „Mě to nejde“, místo aby řekla: „Já to neumím.“ A myslím si, že tak nějak podobně to bude s našimi problémy - zvláště v 6.přikázání. Jedna věc je hřešit ze slabosti a přiznávat si to a usilovat o nápravu, druhá věc je z hříchu dělat normální věc. Naši biskupové v pastýřském listě z roku 1993 řekli: „Také nauku encykliky budou  někteří manželé uvádět v život stupňovitě, krok z krokem, podle jejich vlastní situace – třeba i s opakovanými pády a vždy novým povstáním.“ Ale také dodávají: „Nepřehlížíme přitom, že někteří věřící otupili hlas svého svědomí a zdráhají se těžké, ale pravdivé učení o sdělování lidského života přijmout jako cíl svého snažení, těm důrazně připomínáme: křesťan je povinen dbát, aby jeho svědomí bylo ve shodě s Božím zákonem a učením  církve.“

            A úplně na závěr. Problémy se šestým a devátým přikázání jsou orámovány hříchy proti studu (nevhodné oblečení, nudismus, vystavování lidského těla jako sexuálního zájmu). Čistota vyžaduje stud. Nemůžeme utéci z tohoto světa, ale na mně je, na co se dívám, co poslouchám a  o čem přemýšlím. Čím více je nemravnosti kolem nás, tím více si musíme chránit své nitro.


6. + 9. přikázání   -   1. postní   -   2007

Milí farníci, rok nám uplynul a opět začínáme na začátku doby postní nový cyklus katechezí. Vlastně navazujeme na minulou dobu postní, kdy jsme začali mluvit o desateru a skončili jsme pátým přikázáním. A tak do toho vletíme rovnýma nohama, právě do těch nejvíce ožehavých problémů. Dnes máme na pořadu šesté a deváté přikázání. Na tato přikázání bychom měli nahlížet ještě v příští katechezi z pohledu manželského života.

Zkusím krátké navázání na témata minulého roku. První tři přikázání se týkají vztahu k Bohu. Zbožnost není záležitost nějakého dobrodiní prokazovaného Bohu, ale požadavek spravedlnosti. Bůh má právo, abychom ho jako svého Pána a dobrodince ctili. Čtvrté přikázání se týká vztahu k rodičům, jako první autoritě po Bohu. Čtvrté přikázání vymezuje také správné vztahy v rodině a tím v celé lidské společnosti. Páté přikázání chrání největší pozemské dobro člověka a tím je život. A šesté přikázání si všímá důstojnosti člověka a jeho celistvosti.

Čistota ve smyslu sexuality úzce souvisí s důstojností člověka. To poměrně snadno chápeme, ale co znamená celistvost?  Pokusím se ihned začít vysvětlovat. Šesté přikázání v dnešní době bývá nejvíce přehlíženo, jako zbytečně člověka svazující a moralizující. Mnoho lidí má postoj, že jejich sexuální život je pouze jejich záležitostí, nikomu přece  neubližují (nezabijí, nekradou, nepomlouvají, …) a nic jim tedy v této oblasti nemůže být nařizováno. Ale tak jednoduché to není.

Sexualita člověka není pouze biologická záležitost. Je úzce spjata s citovými hnutími a výrazným způsobem člověka uschopňuje k nejvznešenější schopnosti a tou je schopnost milovat. Vytváří v člověku schopnost se zcela oddat do služby druhému člověku. Takto žitá sexualita, ve správném řádu, daným Stvořitelem, se stává hybnou silou, která činí šťastným daného člověka, ale také obohacuje druhé. To vyžaduje od člověka, aby odolával pokušení, která chtějí laciným a snadným způsobem roztrhat tuto celistvost člověka. Problém zůstává v nás. Žádostivost je mnohdy tak silná, že zastírá člověku poznání skutečného dobra. Proto Bůh pro naši slabost dává jednoznačné pokyny, které se nám zdají mnohdy velmi tvrdé (asi jako školákovi, který musí každý den chodit do školy).

Nejde tedy jen o to, že člověk svou schopnost milovat může roztrhat do velkého množství bezcenných milostných dobrodružství, ale také, že už není schopen sám sebe do velkého vztahu lásky vložit. Potom nevlastní sám sebe, a proto se nemůže druhému člověku darovat. Bohužel v církevním prostředím se můžeme setkávat s puritánstvím, které zatlačuje sexualitu až na hranici něčeho nedůstojného pro člověka. To ovšem není správný přístup. Církev neodsuzuje sexualitu pro ni samou, ale tehdy, když se vytrhne z celistvosti osoby a tím, nejenže nepomůže, ale přímo brání rozvoji a zrání lidství.

Každý člověk je povolán k čistotě (je to zápas, který musíme podstupovat). I když jsou různé formy čistoty : úplná, snoubenecká, manželská. Ale vždy sledují stejný cíl, aby člověk byl čistý ode všeho, co by narušovalo jeho schopnost úplnosti lásky. Mezi hříchy proti šestému přikázání se řadí sebeukájení, smilstvo, pornografie, prostituce a znásilnění. Dle společného souhlasu víry se všechny hříchy proti šestému přikázání řadí do závažné oblasti a patří tedy do svátosti smíření. Není dostatečné vyznání říci: dopustil jsem se hříchu proti 6. přikázání, ale zase na druhé straně není potřeba říkat víc,než druh hříchu, jak jsem před malou chvíli vyjmenoval.

Často spornou oblastí bývá sebeukájení u mladistvých, kde se nemusí jednat o závažné provinění, protože zde může působit silný tlak na osobní nevyzrálost. Dalším aktuálním problémem je smilstvo. Je to tělesné spojení svobodného muže a svobodné ženy. (Pokud by jeden z nich byl vázán manželstvím, tak se jedná o cizoložství.) Mladí lidé již před svatbou žijí často jako manželé. Na jedné straně to není dobré odsuzovat, protože je zde lidská slabost, ale na straně druhé to patří do svátosti smíření. Je třeba, aby mladí lidé odpovědně přistupovali již k započetí vážné známosti, protože představa, že spolu budou  pět let jen chodit a mít se rádi, je naprosto nereálná. (Oni si to myslí, alespoň dívky.) Dále je třeba, aby se vyvarovali příležitosti ke hříchu. Pokud budou bývat často sami, tak jak to může dopadnout. V dnešní době se stává normálním, že snoubenci spolu jezdí na dovolenou.

Myslím si, že o prostituci, pornografii a znásilnění nemusím mluvit. Ale dalším problémem a zvláště v naší době diskutovaným, je homosexualita. Pokud se člověk s touto dispozicí narodil a nezískal ji nezřízeným sexuálním životem, tak je před Bohem bez viny, ale je vázán k čistotě. Špatnou se stává, pokud by svou homosexualitu začal uplatňovat. Církev neustále hájí, že homosexuální jednání odporuje přirozenosti člověka. Potom je na ni třeba nahlížet jako na nemoc a není možné z nemocného člověka dělat zdravého. Je spousta dalších lidí, kteří z různých příčin (tělesného nebo duševního poškození) nemohli vstoupit do manželství a jsou vázáni úplnou čistotou. Častá slova o diskriminaci homosexuálů tím, že je jim odpíráno registrované partnerství, jsou jen mlžením skutečnosti. Manželství, rodina a děti jsou tak cenné pro společnost, že vše ostatní, pokud se bude výsadnímu postavení manželství přibližovat, ho bude diskriminovat. My si samozřejmě říkáme, jak to má být. Soudit bude jednou Bůh.

Pohlavnost a sexualita je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy. Je veliký rozdíl mezi volným vztahem a manželstvím. V manželství je přijetí odpovědnosti za vzájemný vztah a následné dobro dětí. Pro manželský vztah, který může rozdělit pouze smrt jednoho z manželů, je sexualita a potěšení z ní nejen dovolená, ale i přímo potřebná. Církev nikdy nemůže rozvést řádně uzavřené manželství, protože nepodléhá řádu lidskému, ale Božímu. Církev může jen po řádném zkoumání prohlásit, že manželství, pro nějakou skrytou překážku, vůbec nebylo uzavřeno.

V dnešní době se stává moderní si vzájemný vztah před manželstvím vyzkoušet. A tak tedy někdy snoubenci žijí spolu už před svatbou. Obdobou jsou volná společenství bez uzavření manželství jako sociální instituce. K tomu je třeba říci, že láska se nedá zkoušet. Pokud mám někoho rád, tak do vztahu k němu musím vstoupit cele. Pokud chci zkoušet, tak se nejedná o lásku. Manželství ze své povahy potřebuje sociální zabezpečení, uznání od společnosti. Tím jsou ale také kladeny nároky (věrnosti)  na dané partnery. Volná láska, pouhé partnerství bez uzavření manželství, se těmto nárokům odpovědnosti vyhýbá. To má samozřejmě zpětný dopad na život člověka, který je právě utvářen do velké míry odpovědností.

Pokud by se manželé dopustili tělesného styku s jiným člověkem, tak vážně narušují svůj vzájemný vztah hříchem cizoložství. Jedná se asi o objektivně největší provinění proti šestému a devátému přikázání. K hříchu nečistoty přistupuje ještě porušení manželské věrnosti. V dnešní době se stává pastoračním problémem rozvod. Je mnoho manželství, která se rozpadla. Manželé následně uzavřeli nová a pouze civilní manželství. Tito lidé nemohou přistupovat ke svátostem (sv. zpověď a sv. přijímání). Je třeba, aby využívali všech jiných dostupných prostředků víry, aby mohli posilovat svůj vztah k Bohu. Ke svátostem mohou přistupovat, pokud mají vážný důvod pro setrvání ve vzájemném společenství (děti, opatrování na stáří) a když se zavážou, že budou žít jako bratr a sestra. Ti, jejichž manželství se nerozpadlo jejich vinou a nevstoupili do nového vztahu, nemají žádné omezení v příjímání svátostí.

Dalšími hříchy, které uvádí KKC jsou mnohoženství a krvesmilstvo. K tomu asi nemusím nic dodávat.


 

7. + 10. přikázání   -   2006

Minulé dvě katecheze jsme se dotýkali citlivých oblastí šestého přikázání. Hříchy, které v této oblasti nepůsobí tak zřetelně zlo v mezilidských vztazích, ale za to více rozkládají hodnotu člověka nenápadně a skrytě uvnitř jeho bytí. V poslední době se mluví o sexuální revoluci. Díky antikoncepci se člověku otevírá snadnější a pohodlnější cesta v oblasti sexu. To je jeden pohled. Druhý pohled je na krize manželství a rodin. I člověku, který se neřídí učením církve o správném sdělování lidského života, může začít hodně věcí docházet. V manželství, které se chce řídit učením církve, které odsuzuje antikoncepci (jakékoliv bránění početí dítěte v souvislosti s tělesným spojení manželů), se vynoří spousta problémů. Osobně mám strach z lidského jednání, které se vyhýbá problémům. Zavání to nepravdivostí. Tam, kde se člověk vyhne náročnosti v požadavcích na jeho jednání, tak se mu to vrátí v jiné oblasti, ale v mnohem horších důsledcích.

Dnešní katechezí začínáme předposlední téma. A tím je vztah k majetku. Bůh nás stvořil jako bytosti těsně-duchové. Jsme postaveni do hmotného světa. Tím pádem jsou pro nás hmotné prostředky nepostradatelné. Sedmé a desáté přikázání, které zní: „Nepokradeš“ a „Aniž požádáš statků jeho“, usměrňuje správný vztah k pozemským věcem. Správný postoj majetku je důležitý pro vývoj osobnosti. Nedostatek majetku způsobuje bídu, která odporuje důstojnosti lidské osobnosti. Brání rozvoji schopností člověka a tím jeho lidství. Majetek propůjčuje životní jistotu, která sama o sobě je kladnou věcí. Ale jak se říká: zlatá střední cesta. To, že si člověk zabezpečuje svůj život na zemi, se pro něho může stát nebezpečím, že zapomene na povolání k věčnému životu.

P. Ježíš to vypráví v podobenství o boháči, kterému se na poli hojně urodilo. Řekl si pro sebe: „Co udělám? Shodím staré stodoly a vystavím větší. A potom si řeknu: Teď si klidně žij a hoduj, máš zásoby na mnoho let.“ A Bůh mu řekl: „Blázne, ještě této noci odevzdáš svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ V této rovině se odvíjí největší nebezpečí vlastnění majetku. Majetek může do značné míry zabezpečit naše pozemské bytí, ale ne naši věčnost. A je to oblast, pokud nebudeme povoláni jako někteří lidé, po kterých Bůh žádá radikální chudobu, kde budeme neustále hledat správnou hranici. Nakolik je pro nás majetek potřebný a nakolik nás svazuje k pozemským věcem a stává se překážkou pro spásu.

Přemíra majetku ovšem narušuje již vyšší pozemské hodnoty. Může poškozovat zdraví, vést ke zhýčkanosti a neschopnosti si vážit maličkostí. Má neblahý vliv zvláště v mezilidských vztazích – izoluje, vede ke tvrdosti srdce, otupuje vnímavost pro potřeby druhých, ponouká pro použití nemorálních prostředků k jeho nabytí. Naopak z druhé strany probouzí závist a společenskou nenávist. Může svést na scestí při vyvázání se z rodičovské péče o děti, kdy nutná péče a starostlivost, jenž vyžaduje oběť a čas, je nahrazována drahými dárky.

V článku KK 2402 se píše: Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací ji ovládalo a těšilo se z jejích plodů. Dobrá stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven strádání a ohrožován násilím. Nabývání majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Majetek má umožňovat, aby se mezi lidmi projevila přirozená solidarita.

Tímto je připomenuto, že právo na soukromé vlastnictví majetku, není absolutní. Absolutním pánem celého světa je Bůh a on nám, tj. celé lidské rodině, předal bohatství tohoto světa. Pro lepší podmínky člověka a využívání bohatství světa, přechází vlastnění majetku do soukromých rukou. Ale toto soukromé vlastnictví majetku musí mít na zřeteli prvotní určení od Stvořitele. Všude tam, kde se soukromé vlastnění majetku tím