Římskokatolická farnost Drásov


dnes je: 33. neděle v mezidobí  | nejbližší Bohoslužba bude: 18.11 v 8:00 - za Františku Maláskovu a rodinu (kostel Drásov)

 hlavní menu

 odkazy v této sekci

rok 2018 

rok 2015 

rok 2013 

rok 2012 

rok 2010 

rok 2007 

 

 přihlášení

 krátké zprávy

Sbírky v roce 2017:
26. 02. 8. haléř sv. Petra
04. 06. na charitatu
25. 06. na bohoslovce a formaci kněží
24. 09. do fondu PULS
22. 10. na misie
Dobrovolná sbírka:
14. 04. Boží hrob [ 6.02.17 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]
[ 1.01.70 ]

více krátkých zpráv >>

slovo

Tato stránka je věnována nedělním promluvám, ale mohou se zde objevit i jiné texty, které stojí zato, aby se s nimi seznámila širší veřejnost. Odkazy na jednotlivé promluvy najdete ve sloupci vlevo.

 

32. neděle v mezidobí - B - 2018


promluva p. J. Buchty



Člověk je stvořen k tomu, aby poznal život a dokázal se z něho radovat. Ale nakonec jeho hloubku může poznat jen ve schopnosti se dát. Letadlo začne padat. Porucha motoru ohlašuje neodvratitelnou zkázu. Pilot ví, že bude muset přistát na ledové hladině oceánu, a i kdyby to přežili, tak ve studené vodě budou schopni přežít jen možná pár desítek minut. Dost málo času na to, aby mohli dorazit záchranáři na vyslané tísňové volání. V dané kritické situaci si vzpomenou na Boha. Pilot řekne do mikrofonu: „Je zde mezi námi nějaký kněz?“ Žádná odezva a tak to zkusí znovu: „A zná někdo alespoň nějakou modlitbu?“ Zase nic, tak to zkusí potřetí: „A je tady někdo, kdo umí alespoň nějaký náboženský úkon?“ Tu se zvedne trochu váhavě starší pán, sundá z hlavy klobouk a začne vybírat peníze. Už jsem byl ve farnostech, kde se lidé rázným způsobem stavěli proti sbírce. Bylo to něco, co z jejich pohledu nepatřilo do kostela, natož do středu bohoslužby. Ale je to velké nepochopení původního významu, který se nám možná i díky určité praxi zastínil. Sbírka je součástí bohoslužby. Nejenže má své navyklé místo, ale ona s bohoslužbou vnitřně souvisí. Ve chvíli, kdy se k oltáři přináší dary chleba a vína, jsou věřící vybídnuti, aby Bohu přinesli také své dary. Ve chvíli obětování také obětujeme něco ze svých hmotných prostředků. Úplně původně to patřilo chudým. Dnes se situace změnila tím, že se peníze dosti spotřebovávají na nákladné církevní stavby. Což není úplně špatné, protože, jak jsme o tom mluvili nedávno, nám kostely něco důležitého připomínají.

Svým způsobem pokračujeme v četbě úryvku minulé neděle, kde jsme slyšeli o největším přikázání. Na daný úryvek Ježíš pokračuje pár větami, kde kritizuje falešnou zbožnost farizeů, která nakonec hledala vlastní prospěch. Jako by říkal, že to, co oni dělají, není pravá láska k Bohu. A opačně dává za příklad chudou vdovu, která ze společenského pohledu byla bezvýznamným člověkem. Na ní ukazuje, co znamená opravdově milovat Boha. Ale nevím, zda by z našeho pohledu obstála. Asi bychom řekli, že měla vzít svůj rozum do hrsti a měla vědět, že se musí snažit především o sebe postarat sama. Zvláště, když si uvědomíme, že z chrámové pokladnice se nepodporovaly žádné sociální programy, ale dary sloužily k zajištění obětí, které se denně ve velkém množství v chrámu přinášely. Takovým způsobem ona nepřemýšlela. Prostě si byla vědoma, že pokud se o ni nepostará Bůh, ona to svými schopnostmi nedokáže. Udělala tedy, alespoň to, co mohla. Už staří církevní otcové říkali, že velikost daru se před Bohem neměří tím, co kdo dal, ale co mu zůstalo. Ve vztahu k Bohu nejde především o peníze. Těch má Bůh dost. Jemu jde o člověka. Jestli tím, co dáváme, umíme dát sami sebe. A zde je nebezpečí, kdy člověk může dávat i velké množství, ale proto, aby se z dání sebe sama, vykoupil. Takový dar před Bohem nakonec cenu nemá.

Bylo by špatné, kdybychom všechno přepočítávali na peníze. Schopnost se rozdělit o své pozemské prostředky je pouze jednou věcí z mnoha. Nakonec vždy jde o postoj člověka, který je veden ve svém životě, aby se uměl dát Bohu často v druhých lidech. V manželství jeden druhému, službě dětem, službě potřebným lidem. Tato schopnost dát se Bohu v našem životě a v originalitě našeho jednání nabývá různých forem. Chudá vdova tedy prostým a názorným způsobem ukazuje ten konečný a vrcholný způsob lásky k Bohu. Umět se Bohu dát, je to nejvíce, jak mohu ukázat Bohu, že ho miluji nade všechno. Je zde ještě jedna věc. Jako ona věděla, že si nakonec bez Boží pomoci svůj život zachovat nemůže, tak i my. I když budeme dělat cokoliv, naše jednání bude prázdné a nenaplní nás láskou a spokojeností, dokud nepřijdeme k poznání, že ten denár našeho života nese v sobě obraz Boží a nakonec a jen a vždy patří Bohu. Staňme se i my tou chudou vdovou, která si je toho vědoma