farnost Drásov

1. neděle velikonoční - C - 2019

promluva p. J. Buchty

Velikonoční nedělní ráno ukazuje, že Bůh, život, láska je silnější než smrt. A i my jsme voláni hlasem církve a zvonů, abychom do této skutečnosti vstoupili.

Velikonoční neděle, kterou dnes oslavujeme vzkříšení Páně, je posledním dnem Svatého týdne. Je tedy vyvrcholením toho, co jsme spolu s Kristem prožili v předcházejících dnech. Před týdnem jsme vstupovali do Svatého týdne Květnou nedělí a poprvé jsme slyšeli pašije. Zelený čtvrtek je vigilií k Velkému Pátku, kdy jsme prožili Kristovu vydanost – zmaření na kříži a kdy je položen do hrobu. Od včerejšího večera prožíváme Kristovo zmrtvýchvstání. A zde si musíme říci, že není možné prožít Kristovo zmrtvýchvstání, aniž bychom před tím neprožili Kristovu smrt. Kdo nezemřel, nemůže ani vstát z mrtvých. Kdo spolu s Kristem neprošel Golgotou, není schopen ani pochopit nedělní ráno. Chápu, že dnes lidé oslavují Velikonoce jako svátky jara a je tak pěkné přijít svátečně naladěný do kostela a zde si z plných plic zazpívat, že Ježíš vstal z mrtvých, ale z kostela odejdeme a co dál? Budou mít Velikonoce nějaký reálný dopad na náš život? Na apoštolech je velice názorně vidět, jak se bránili pravdu o Kristově vzkříšení přijmout do svého života, ale když ji nakonec přijali, naprosto podstatným způsobem to změnilo jejich jednání.

Dnešní evangelium se čte každoročně o dnešní slavnosti a tak ho už velice dobře známe. Víme o tom závodu apoštolů k otevřenému hrobu, jak tam Jan doběhl první (ve skutečnosti není v textu jmenován) a čekal na Petra, aby mohl také vstoupit do hrobu. Evangelium sv. Jana dokáže velice mistrně zahrávat se symboly. Když vypráví o tom, že časně ráno ještě za tmy přichází Marie Magdalská k hrobu, tak tím není myšleno jen skutečná tma, kdy se ještě nerozednělo. Svatopisec odkazuje na skutečnost tmy - nevěry v Kristovo vzkříšení, jež byla neustále v srdci Magdalejiního srdce. Pokud bychom ale hledali nejčastější významové slovo dnešního úryvku evangelia, tak je to sloveso „vidět“. Všimněte si, že se v textu mnohokrát opakuje. Nejprve Marie Magdalská viděla, že je kámen od hrobu odvalen. Potom druhý učedník, který přiběhl k hrobu první, se „…naklonil dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.“ Po něm přichází Petr a také „viděl pruhy plátna“. Po něm vešel „ten druhý učedník“ a jak napsal Jan: „…viděl a uvěřil…“

V originálním řeckém textu se používají pro slovo vidět různé významy. V prvních dvou případech je použito slovo „blépei“, což znamená skutečné vidět. A tak tedy můžeme říci, že Marie Magdalská a první nahlédnutí apoštola Jana znamená všimnout si viditelné skutečnosti (kámen je odvalen, ležící pruhy plátna). Pro Petrovo vidění už je použito slovo „theorei“, což znamená pozorovat. Petr ještě nebyl věřící, ale začalo mu to být divné. Pochopil, že Ježíšovo tělo nebylo ukradeno, ale nedokázal si to nějak vysvětlit. Na závěr u „druhého učedníka, který vešel do hrobu po Petrovi a „viděl a uvěřil“ je použito slovo „eiden“ znamenající intuici. Tomu druhému učedníkovi začalo docházet, co se vlastně stalo a začíná se v něm probouzet víra.

Myslíte, že když dojdeme sem a začneme zpívat velikonoční písně, že tím automaticky chápeme, co se vlastně stalo? Výstižně o tom mluví evangelium, když popisuje setkání Vzkříšeného s učedníky. V některých případech On s nimi byl, mluvil, ale oni ho nepoznávali. Skutečnost vzkříšení jim vůbec nedocházela. Až v určité chvíli se jim otevřeli oči a oni ho byli schopni poznat. To vidění vnější skutečnosti zůstávalo stále stejné, ale oni dokázali prohlédnout vnitřním zrakem a pochopili, kdo před nimi stojí. Skutečnost Vzkříšení je kolem nás. My o ní můžeme slyšet, Kristus může k nám mluvit, ale naše srdce nemusí být schopno ještě prohlédnout a ve skutečnosti můžeme zůstávat ve tmě naší nevěry. Protože pokud náš Pán vstal z mrtvých, tak je to nejdůležitější skutečnost našeho života. Mé těžkosti, kříže, nemoci, to vše se stává součástí nového a věčného života, ale k tomu i my musíme prohlédnout.